Narodil se ve velké rodině sefardských Židů, mezi portugalskými Židy v Amsterodamu, získal slávu pro své postoje panteismu a neutrálního monismu, stejně jako pro skutečnost, že jeho Etika byla napsána ve formě postulátů a definic, jako by to bylo pojednání o geometrii. V létě 1656 byl exkomunikován kvůli odpadlictví od židovské komunity za svá tvrzení, že Bůh je mechanismus přírody a vesmíru, který nemá žádnou osobnost, a že Bible je metaforické a alegorické dílo používané k výuce Boží přirozenosti, které byly obě založeny na formě karteziánství (viz René Descartes). Po své exkomunikaci přijal křestní jméno Benedictus (latinský ekvivalent jeho křestního jména, Baruch). Podmínky jeho exkomunikace byly poměrně přísné; viz Kasher a Biderman (19nn).
Po exkomunikaci žil a nějakou dobu pracoval ve škole Francisca van den Endena, který ho učil latinsky a možná ho seznámil s moderní filosofií. V tomto období se Spinoza seznámil také s několika spolupracovníky, členy dogmatické a interdenominační sekty se sklony k racionalismu. Začátkem 60. let 16. století se Spinozovo jméno dostalo do širšího povědomí a nakonec ho Leibniz a Henry Oldenburg navštěvovali. S posledně jmenovanými si dopisoval až do konce života. Spinozovou první publikací byly jeho Principy karteziánské filosofie, práce, která představila některé jeho vlastní myšlenky. V roce 1665 oznámil Oldenburgovi, že začal pracovat na nové knize, Teologicko-politické pojednání, vydané v roce 1670.
Vzhledem k tomu, že se reakce veřejnosti na anonymně publikované Teologicko-politické pojednání obrátily nepříznivě proti jeho značce karteziánství, zdržel se publikování dalších svých děl. Etika a všechny ostatní práce, kromě Zásad karteziánské filozofie a Teologicko-politického pojednání, byly publikovány po jeho smrti v Opeře Postuma, kterou editovali jeho přátelé.
Spinoza, známý jako „největší Žid“ i „největší ateista“, tvrdil, že Bůh a Příroda jsou dvě jména pro stejnou realitu, a to jediná substance (znamenající „stát pod“ spíše než „hmota“), která je základem vesmíru a jejíž všechny menší „entity“ jsou ve skutečnosti mody nebo modifikace. Argumentace pro tuto jedinou látku zní následovně:
Spinoza tvrdil, že „Deus sive Natura“ („Bůh nebo příroda“) je bytost nekonečně mnoha atributů, z nichž rozšíření a myšlení jsou dva. Jeho popis podstaty reality tedy zřejmě zachází s fyzickými a mentálními světy jako se dvěma odlišnými, paralelními „subsvěty“, které se ani nepřekrývají, ani na sebe nepůsobí. Tato formulace je historicky významným panpsychickým řešením problému mysli a těla, známého jako neutrální monismus.
Spinoza byl úzkoprsý determinista, který zastával názor, že absolutně vše, co se děje, se děje prostřednictvím působení nutnosti. Podle něj je i lidské chování plně determinováno, svoboda je naše schopnost vědět, že jsme odhodláni a pochopit, proč jednáme tak, jak jednáme. Svoboda tedy není možnost říci „ne“ tomu, co se nám děje, ale možnost říci „ano“ a plně pochopit, proč by se věci měly nutně dít tímto způsobem. Vytvářením „adekvátnějších“ představ o tom, co děláme a o našich emocích či citech, se stáváme adekvátní příčinou našich účinků (vnitřních či vnějších), což s sebou nese zvýšení aktivity (oproti pasivitě). To znamená, že se stáváme svobodnějšími a více podobnými Bohu, jak Spinoza tvrdí v Scholium to Prop. 49, část II.
Spinozova filosofie má mnoho společného se stoicismem v tom, že obě filosofie se snažily plnit terapeutickou roli tím, že poučovaly lidi, jak dosáhnout štěstí (nebo eudaimonie, pro stoiky). Spinoza se však ostře lišil od stoiků v jednom důležitém ohledu: naprosto odmítal jejich tvrzení, že rozum může porazit emoce. Naopak, tvrdil, že emoce může být nahrazena nebo překonána pouze silnější emocí. Pro něj byl zásadní rozdíl mezi aktivními a pasivními emocemi, přičemž první byly ty, které jsou racionálně pochopeny, a druhé ty, které nejsou. Rovněž zastával názor, že znalost skutečných příčin pasivních emocí je může přeměnit na aktivní emoci, čímž předjímá jednu z klíčových myšlenek psychoanalýzy Sigmunda Freuda.
Některé Spinozovy filozofické postoje jsou:
Zakódováno na začátku v jeho pojednání o zlepšení porozumění (Tractatus de intellectus emendatione) je jádro Spinozovy etické filozofie, to, co považoval za pravé a konečné dobro. Spinoza zastával relativistické stanovisko, že nic není dobré ani špatné, kromě toho, že je to subjektivně vnímáno jedincem. Například jednomu člověku mohou připadat pražené arašídy chutné, a tak jsou pro něj pražené arašídy dobré. Ale jiný člověk může být alergický na ořechy, a tak jsou pro něj arašídy špatné. Spinoza jde o to, že v žádné věci, jako je ořech, není nic, co by ji dělalo buď dobrou, nebo špatnou. Z toho usoudil, že etická dobrodružství jiných filozofů byla mylná. Jeho slova to vystihují nejlépe sama.
Poté, co mě zkušenost naučila, že všechna obvyklá prostředí společenského života jsou marná a marná; vida, že žádný z předmětů mého strachu neobsahuje sám o sobě nic dobrého ani špatného, leda do té míry, do jaké jimi je zasažena mysl, rozhodl jsem se konečně, že se zeptám, zda by nemohlo existovat nějaké skutečné dobro mající moc komunikovat samo, které by mysl ovlivňovalo jednotlivě, s vyloučením všeho ostatního: zda by ve skutečnosti nemohlo existovat něco, z čeho by mi objevení a dosažení umožnilo těšit se z nepřetržitého, nejvyššího a nekonečného štěstí. Říkám ,konečně jsem se rozhodl‘, neboť na první pohled se zdálo nemoudré dobrovolně ztrácet jistotu kvůli něčemu tehdy nejistému. Viděl jsem výhody, které se získávají slávou a bohatstvím, a že bych byl povinen vzdát se hledání takových předmětů, kdybych se vážně věnoval hledání něčeho jiného a nového. Uvědomil jsem si, že kdyby se pravé štěstí náhodou ocitlo v tom prvním, nutně by mi chybělo; zatímco kdyby tomu tak naopak nebylo a já bych jim věnoval veškerou svou pozornost, stejně bych neuspěl…
„Uvedu zde jen stručně, co mám na mysli pod pojmem pravé dobro a také co je podstatou nejvyššího dobra. Abychom tomu správně porozuměli, musíme mít na paměti, že pojmy dobro a zlo se používají jen relativně, takže totéž lze podle daných vztahů nazývat dobrem i zlem, stejně jako to lze nazývat dokonalým nebo nedokonalým. Nic, co je považováno za svou vlastní podstatu, nelze nazývat dokonalým nebo nedokonalým, zvláště když si uvědomujeme, že všechno, co se stane, se stane podle věčného řádu a pevných přírodních zákonů.
Lidská slabost však nemůže dosáhnout tohoto řádu ve svých vlastních myšlenkách, ale mezitím člověk pojímá lidský charakter mnohem stabilnější, než je jeho vlastní, a vidí, že není důvodu, proč by sám takový charakter nezískal. Tak je veden k hledání prostředků, které ho dovedou k této výšině dokonalosti, a nazývá vše, co jako takové slouží, pravým dobrem. Hlavním dobrem je, aby dospěl, pokud možno spolu s dalšími jedinci, k vlastnictví výše uvedeného charakteru. Co je to za charakter, ukážeme v pravý čas, totiž, že je to poznání existujícího spojení mysli a celé přírody.
„To je tedy cíl, o který usiluji, abych sám dosáhl takového charakteru a snažil se, aby ho mnozí dosáhli se mnou. Jinými slovy, patří k mému štěstí podat pomocnou ruku, aby mnozí jiní pochopili stejně jako já, aby jejich chápání a touha zcela souhlasily s mým. Aby toho bylo dosaženo, je třeba pochopit tolik přírody, kolik nám umožní dosáhnout výše uvedeného charakteru, a také vytvořit takový společenský řád, jaký je nejpříznivější k dosažení tohoto charakteru co největším počtem s nejmenšími obtížemi a nebezpečím.“
Albert Einstein řekl, že Spinoza byl filozof, který nejvíce ovlivnil jeho světonázor (Weltanschauung). Spinoza srovnával Boha (nekonečnou substanci) s přírodou a Einstein také věřil v neosobní božstvo. Jeho touhu porozumět přírodě prostřednictvím fyziky lze považovat za rozjímání o Bohu. Arne Næss, otec hnutí hluboké ekologie, uznal, že čerpal mnoho inspirace ze Spinozových děl.
Koncem dvacátého století došlo k velkému nárůstu filosofického zájmu o Spinozu v Evropě, často z levicové a marxistické perspektivy. Významní filozofové Gilles Deleuze, Antonio Negri a Étienne Balibar napsali o Spinozovi knihy. Dalšími filosofy silně ovlivněnými Spinozou byli Constantin Brunner a John David Garcia. Stuart Hampshire napsal významnou studii anglického jazyka o Spinozovi, ačkoli práce H. H. Joachima je stejně cenná.
Spinozův portrét se výrazně objevil na bankovce 1000 nizozemských guldenů, které byly v Nizozemsku zákonným platidlem až do zavedení eura v roce 2002.
Nejvyšší a nejprestižnější vědecká cena Nizozemska se jmenuje Spinozapremie (odměna Spinoza).