Latina je starověký indoevropský jazyk, kterým se původně mluvilo v oblasti kolem Říma zvané Latium. Široce se rozšířila jako oficiální jazyk Římské republiky a Římské říše. Latina je flektivní a syntetický jazyk, který si zakládá na malém pořadí slov a vyjadřuje význam pomocí systému afixů připojených ke slovním kmenům. Latinská abeceda, odvozená z řecké, zůstává nejrozšířenější abecedou na světě.
Ačkoli je latina dnes považována za vymřelý jazyk, kterým mluví jen velmi málo lidí, měla zásadní vliv na mnoho jazyků, které stále vzkvétají, a stále se hojně používá například v akademické sféře. Všechny románské jazyky jsou potomky vulgární latiny a mnoho slov převzatých z latiny se vyskytuje v jiných moderních jazycích, například v angličtině. Kromě toho byla latina v západním světě po více než tisíc let lingua franca, učeným jazykem pro vědecké a politické záležitosti, a nakonec ji v 18. století nahradila francouzština a koncem 19. století angličtina. Církevní latina je dodnes oficiálním jazykem římskokatolické církve, a tedy i úředním jazykem Vatikánu. Církev používala latinu jako svůj hlavní liturgický jazyk až do Druhého vatikánského koncilu v 60. letech 20. století. Latina se také stále používá – z velké části na základě řeckých kořenů – pro názvy používané ve vědecké klasifikaci živých organismů. Moderní studium latiny se spolu s řečtinou nazývá klasická věda.
Nápis Duenos ze 6. století př. n. l. je druhým nejstarším známým latinským textem.
Latina patří do rodiny kurzivních jazyků a její abeceda, latinka, vychází ze staré kurzivy, která je zase odvozena z řecké abecedy. Latina byla na Apeninský poloostrov poprvé přinesena v 9. nebo 8. století př. n. l. přistěhovalci ze severu, kteří se usadili v oblasti Latium, konkrétně v okolí řeky Tibery, kde se poprvé rozvinula římská civilizace. Latina byla v severní Itálii ovlivněna keltskými dialekty a neindoevropským etruským jazykem a v jižní Itálii řečtinou.
Ačkoli dochovaná latinská literatura sestává téměř výhradně z klasické latiny, umělého a vysoce stylizovaného a vybroušeného literárního jazyka z 1. století př. n. l., skutečným mluveným jazykem Římské říše byla vulgární latina, která se od klasické latiny výrazně lišila gramatikou, slovní zásobou a nakonec i výslovností. Ačkoli latina zůstala hlavním spisovným jazykem Římské říše, řečtina se stala jazykem, kterým mluvila vzdělaná elita, protože většina literatury, kterou Římané studovali, byla psána řecky. Ve východní polovině Římské říše, která se stala Byzantskou říší, řečtina nakonec vytlačila latinu jako psaný i mluvený jazyk.
Římský jazyk měl hluboký vliv na pozdější kultury, jak dokazuje tato latinská bible z roku 1407 n. l.
Rozšířením Římské říše se latina rozšířila po celé Evropě a postupem času se vulgární latina na různých místech vyvíjela a dialektizovala, až se postupně od 9. století změnila v řadu odlišných románských jazyků. Ty byly po mnoho staletí pouze mluvenými jazyky, latina se stále používala pro psaní. Například latina byla úředním jazykem Portugalska až do roku 1296, kdy ji nahradila portugalština. Mnoho z těchto jazyků, včetně portugalštiny, španělštiny, francouzštiny, italštiny a rumunštiny, vzkvétalo a rozdíly mezi nimi se postupem času zvětšovaly.
Klasická latina a románské jazyky se v řadě ohledů liší a některé z těchto rozdílů byly využity při pokusech o rekonstrukci vulgární latiny. Románské jazyky mají například odlišný důraz, zatímco latina měla odlišnou délku samohlásek. V italštině a sardonštině je rozlišena délka souhlásek a důraz, ve španělštině pouze rozlišený důraz a ve francouzštině již není rozlišený ani důraz. Dalším významným rozdílem mezi románskými jazyky a latinou je, že všechny románské jazyky s výjimkou rumunštiny ztratily pádové koncovky ve většině slov, s výjimkou některých zájmen. Rumunština si zachovala pád přímý (nominativ/akuzativ), nepřímý (dativ/genitiv) a vokativ.
V angličtině se také projevil velký vliv latiny. Ačkoli je angličtina původem spíše germánská než románská – Británie byla římskou provincií, ale římská přítomnost v Británii v době anglosaských invazí fakticky zmizela – angličtina si ve velké míře vypůjčuje slova z latiny a latinských odvozenin, přičemž čerpá z církevního použití a z románských jazyků, jako je francouzština. Po bitvě u Hastingsu mluvil nový anglický král Vilém Dobyvatel francouzsky a francouzština se stala uznávaným jazykem dvora a šlechty, což drasticky změnilo angličtinu před invazí (staroangličtinu). Anglická gramatika je však na latinské gramatice nezávislá, ačkoli preskriptivní gramatiky v angličtině byly latinou silně ovlivněny. Pokusy o to, aby se anglická gramatika řídila latinskými pravidly – například zákaz rozděleného infinitivu – se v běžném užívání neosvědčily.
Od 16. do 18. století vytvořili angličtí spisovatelé obrovské množství nových slov z latinských a řeckých kořenů. Těmto slovům se přezdívalo „inkhorn“ nebo „inkpot“, jako by se vylila z nádoby s inkoustem. Mnohá z těchto slov autor použil jen jednou a pak je zapomněl, ale některá zůstala. Imbibovat, extrapolovat, spící a opojení jsou inkhornové výrazy vytesané z latinských slov. Ve skutečnosti je slovo etymologie odvozeno z řeckého slova etymologia, což znamená „pravý smysl slova“. Říká se, že 80 % všech odborných anglických slov je odvozeno z latiny, ve velkém počtu případů prostřednictvím francouzštiny.
Latina je syntetický skloňovací jazyk: k pevným kmenům se připojují afixy (které obvykle kódují více gramatických kategorií), které vyjadřují rod, číslo a pád u přídavných jmen, podstatných jmen a zájmen, což se nazývá deklinace, a osobu, číslo, čas, hlas, náladu a aspekt u sloves, což se nazývá konjugace. U podstatných jmen existuje pět deklinací (sklonění) a u sloves čtyři konjugace.
Samotná latina, která je velmi starým jazykem, má k protoindoevropštině mnohem blíže než většina moderních západoevropských jazyků; ve skutečnosti má k PIE přibližně stejný vztah jako moderní italština nebo francouzština k latině.
V latině existuje šest obecných časů (technicky se jedná o komplexy čas/aspekt/nálada). U všech z nich lze použít indikativ. Subjunktiv má však pouze přítomný, nedokonavý, dokonavý a průběhový čas. Tyto časy v subjunktivním modu významově zcela nekorelují s časy v indikativu. Následující příklady se týkají slovesa laudare („chválit“) v první konjugaci v indikativu a v aktivním hlase:
Budoucí dokonavý čas může také naznačovat normální budoucí myšlenku (jako ve větě „Až poběžím…“).
Vícesvazkový latinský slovník v univerzitní knihovně ve Štýrském Hradci.
Ačkoli latina byla kdysi v Evropě univerzálním akademickým jazykem, v posledních letech ji vytlačilo studium mnoha jiných jazyků; na poměrně málo místech je povinná a na některých školách se ani nenabízí. V Itálii je však latina stále povinná na středních školách, jako jsou Liceo Classico a Liceo Scientifico, které obvykle navštěvují lidé, kteří usilují o nejvyšší stupeň vzdělání. V Liceo Classico je povinným předmětem také starořečtina. Ve Francii se latina vyskytuje na Lycée Classique a v Německu, Rakousku a Nizozemsku na nejvyšším stupni středních škol zvaném Gymnasium. Latina se kdysi vyučovala na mnoha britských školách s akademickým zaměřením – snad na 25 % z celkového počtu. Postupně se však od jejího vyžadování upustilo v profesích, jako je právo a medicína, a poté, přibližně od konce 60. let 20. století, i při přijímání na univerzitu. Po zavedení maturitní zkoušky z moderních jazyků v 80. letech 20. století byl postupně nahrazen jinými jazyky, i když v současné době se vyučuje na více školách spolu s dalšími klasickými jazyky.
Lingvistická část výuky latiny na středních školách a univerzitách je zaměřena především na schopnost překládat latinské texty do moderních jazyků, nikoliv na její používání v ústní komunikaci. Proto je kladen velký důraz na dovednost čtení, zatímco dovednosti mluvení a poslechu se téměř nedotýkají. Existuje však rostoucí hnutí, někdy označované jako hnutí živé latiny, jehož příznivci se domnívají, že latina může nebo by měla být vyučována stejným způsobem, jakým se vyučují moderní „živé“ jazyky, tj. jako prostředek mluvené i psané komunikace. Jedním z nejzajímavějších aspektů takového přístupu je, že napomáhá spekulativnímu vhledu do toho, jak mnozí antičtí autoři mluvili a stylisticky začleňovali zvuky jazyka; bez pochopení toho, jak má být jazyk slyšen, je velmi obtížné identifikovat vzory v latinské poezii. Mezi instituce, které nabízejí výuku živé latiny, patří Vatikán a univerzita v Kentucky. Ve Velké Británii tento přístup podporuje Klasická asociace a v poslední době jsou v módě knihy popisující dobrodružství myši jménem Minimus. Ve Spojených státech existuje prosperující soutěžní organizace pro středoškolské studenty latiny National Junior Classical League (po skautech druhá největší mládežnická organizace na světě), kterou podporuje Senior Classical League pro vysokoškoláky.
Mnoho rádoby mezinárodních pomocných jazyků bylo silně ovlivněno latinou a mírně úspěšná Interlingua se považuje za modernizovanou a zjednodušenou verzi tohoto jazyka (le latino moderne international e simplificate).
Zájem o latinské překlady moderní literatury, jako jsou Medvídek Pú, Harry Potter a kámen mudrců, Malý princ, Max a Moritz nebo Kocour v klobouku, rovněž podpořily.