Filosofické výzkumy (Philosophische Untersuchungen) jsou spolu s Tractatus Logico-Philosophicus jedním ze dvou hlavních děl Ludwiga Wittgensteina. Wittgenstein na knize pracoval mnoho let a byla vydána posmrtně v roce 1953, původně v němčině. Zabývá se především sémantikou a tím, jak je pojmová zmatenost kolem užívání jazyka kořenem většiny filozofických problémů, nicméně v procesní logice jsou diskutovány základy matematiky a povaha vědomí. Obecně je považována za jedno z nejdůležitějších filozofických děl dvacátého století a stále ovlivňuje současnou filozofii mysli a jazyka.
Filosofické zkoumání je unikátní svým přístupem k filozofii. Většina filosofických textů představuje filosofický problém, shrnuje a kritizuje předchozí filosofii na toto téma, předkládá tezi o tom, jak problém vyřešit, a pak poskytuje argumentaci ve prospěch této teze. Oproti tomu Wittgensteinova kniha pojednává o filozofii jako o činnosti, žádá čtenáře, aby pracoval přes různé problémy a dělal skutečnou práci filosofie. Spíše než prezentovat filosofický problém, který je třeba vyřešit a vyřešit, se zabývá dialogem, kde Wittgenstein poskytuje příklad situace, formuluje, jak by člověk mohl být nakloněn přemýšlet o situaci, a pak ukazuje, proč něčí sklony trpí pojmovou zmateností. Například zde je úryvek z prvního záznamu v knize:
Toto je typický příklad stylu v celé knize. Každý z kroků můžeme vidět ve Wittgensteinově metodě:
Právě prostřednictvím těchto myšlenkových experimentů se Wittgenstein pokouší přimět čtenáře, aby sám došel k určitým filozofickým závěrům, místo aby se nechal přesvědčit stručným argumentem pro tyto závěry. Tato metoda filozofie může být velmi účinná a prospěšná, nicméně je těžké poskytnout studentům filozofie dobré pochopení Wittgensteinovy filozofie, aniž by je nechali pracovat prostřednictvím knihy pro sebe.
Text je rozdělen do dvou částí, které se skládají z toho, co Wittgenstein nazývá v předmluvě Bemerkungen (přeloženo Anscombem jako „poznámky“). V první části jsou tyto poznámky jen zřídka delší než odstavec a jsou číslovány postupně. Ve druhé části jsou poznámky delší a číslovány pomocí římských číslic. V indexu jsou poznámky z první části odkazovány spíše číslem než stránkou; nicméně odkazy z druhé části jsou citovány číslem stránky.
Přirozený jazyk, význam a použití
Wittgensteinova metoda vede ke společnému shrnutí Wittgensteinovy argumentace ve Vyšetřování: „Význam jen je použití“ – to znamená, že nedefinujeme slova odkazem na věci, ale tím, jak jsou používány. To například znamená, že není třeba předpokládat, že existuje něco, čemu se říká dobro, které existuje nezávisle na nějakém konkrétním „dobrém skutku“. To je jeden směr myšlení v knize, kontrastující například s platónským realismem.
Vyšetřování se do značné míry zabývá obtížemi jazyka a smyslu. Wittgenstein považoval nástroje jazyka za v zásadě jednoduché a filozofové tuto jednoduchost zastírali tím, že zneužívali jazyk a kladli nesmyslné otázky. Wittgenstein se ve Filosofickém vyšetřování pokoušel věci objasnit a „ukázat mouše cestu ven z láhve“.
V průběhu diskuse Wittgenstein odmítá různé způsoby přemýšlení o tom, co slovo znamená nebo jak lze významy identifikovat. Ukazuje, jak v každém případě význam slova předpokládá naši schopnost ho používat.
Jak je obvyklé ve Wittgensteinových pozdějších dílech, nejprve požádá čtenáře, aby provedl myšlenkový experiment, totiž aby přišel s definicí slova „hra“. I když se to zpočátku může zdát jako jednoduchý úkol, pak nás provede problémy s každou z možných definic slova „hra“. Jakákoliv definice, která se zaměřuje na zábavu, nás neuspokojuje, protože pocity, které zažívá šachista světové úrovně, jsou velmi odlišné od pocitů kruhu dětí, které hrají Kachnu Kachnu Husa. Jakákoliv definice, která se zaměřuje na soutěž, nedokáže vysvětlit hru o úlovku, nebo hru o pasiáns. A definice slova „hra“, která se zaměřuje na pravidla, dopadne na podobné potíže. Podstatný bod tohoto cvičení je často opomíjen. Wittgensteinova pointa není v tom, že je nemožné definovat „hru“, ale v tom, že žádnou definici nemáme a ani ji nepotřebujeme, protože i bez definice slovo používáme.
Každý chápe, co máme na mysli, když mluvíme o hraní hry, a můžeme dokonce jasně identifikovat a opravit nepřesné použití tohoto slova. To vše bez odkazu na jakoukoli „definici“. Wittgenstein tvrdí, že „definice“ jsou vynořující se formy toho, co nazval „formy života“, což jsou kultura a společnost, z níž vzešly. Jedna věc, kterou Wittgenstein ve Vyšetřování velmi silně zdůrazňuje, jsou sociální aspekty poznávání: zašel tak daleko, že vyšetřování označil za druh antropologického cvičení. Abychom viděli, jak jazyk funguje, musíme vidět, jak funguje v konkrétní sociální situaci. Právě tento důraz na to, abychom byli pozorní k sociálnímu pozadí, na němž je jazyk srozumitelný, vysvětluje Wittgensteinovu eliptickou poznámku, že „kdyby lev mohl mluvit, nemohli bychom mu rozumět“.
Jinde Wittgenstein odmítá myšlenku, že ostensivní definice nám mohou poskytnout význam slova. Podle Wittgensteina věc, kterou slovo představuje, nedává význam slova. Wittgenstein argumentuje pro to, aby se uskutečnila řada kroků, které ukazují, že k pochopení ostensivní definice je nutné porozumět způsobu, jakým je slovo definováno. Takže například není rozdíl mezi ukazováním na kus papíru, na jeho barvu nebo na jeho tvar; ale pochopení tohoto rozdílu je klíčové pro použití papíru v ostensivní definici tvaru nebo barvy.
Čím to je, že jsme si jisti, že určitá činnost – olympijská střelba na cíl – je hra, zatímco podobná činnost – vojenská ostrá střelba – není? Wittgensteinovo vysvětlení je svázáno s důležitou analogií. Jak poznáme, že dva lidé, které známe, jsou navzájem příbuzní? Můžeme vidět podobnou výšku, váhu, barvu očí, vlasy, nos, ústa, vzorce řeči, sociální nebo politické názory, manýry, stavbu těla, příjmení atd. Pokud vidíme dostatek shod, říkáme, že jsme si všimli rodinné podoby. Je možná důležité poznamenat, že to není vždy vědomý proces – obecně nezařazujeme různé podobnosti, dokud nedosáhneme určitého prahu, jen intuitivně vidíme podobnosti. Wittgenstein naznačuje, že totéž může platit o jazyce. Možná jsme všichni obeznámeni (tj. společensky) s dostatkem věcí, které jsou hrami, a dostatkem věcí, které hrami nejsou, abychom mohli okamžitě intuitivně kategorizovat nové činnosti.
To nás přivádí zpět k Wittgensteinově spoléhání na nepřímou komunikaci a k jeho spoléhání na myšlenkové experimenty. Pokud je mnoho filozofů zmatených, je to proto, že nejsou schopni vidět rodinné podoby. Udělali chyby v pochopení vágních intuitivních pravidel, která jazyk používá (což Wittgenstein nazývá pravidly jazykové hry), a tím se svázali do filozofických uzlů. Naznačuje, že pokus o rozmotání těchto uzlů vyžaduje víc než jednoduché deduktivní argumenty, které poukazují na problémy s jejich konkrétní polohou. Místo toho se zdá, že Wittgensteinovým větším cílem je pokusit se je odvést od jejich filozofických problémů na dost dlouho, aby nepřímo znovu trénovali jejich intuitivní schopnost vidět rodinné podoby.
Wittgenstein rozvíjí tuto diskusi o hrách do klíčového pojmu jazykové hry. Jazyková hra je způsob, jak používat slova. Zavádí termín pomocí jednoduchých příkladů, ale zamýšlí ho použít pro ohromnou škálu způsobů, kterými používáme jazyk. V jedné hře může slovo znamenat, že se s věcmi manipuluje, ale v jiné může být stejné slovo použito pro kladení otázek nebo udílení příkazů. „Voda!“ může být výkřik, příkaz, žádost nebo odpověď na otázku; což závisí na jazykové hře, ve které je používána. „Voda“ nemá žádný význam kromě svého použití v jazykové hře.
Wittgenstein se také zamýšlí nad možností jazyka, jehož předmět zná jen uživatel; obvyklým příkladem je jazyk, v němž člověk mluví o svých pocitech a jiných subjektivních prožitcích, a to jen sám k sobě. Takovému imaginárnímu jazyku se obvykle říká soukromý jazyk.
Wittgenstein předkládá několik pohledů na toto téma. Diskutuje o bolesti do jisté míry podrobně, přičemž poněkud překvapivě tvrdí, že člověk neví, že ho něco bolí. Zatímco jiní se mohou dozvědět o mé bolesti, já ne; spíše mám prostě svou vlastní bolest. Pro Wittgensteina se to jeví jako gramatický bod, součást způsobu, jakým se hraje jazyková hra o bolesti.
Jádro diskuse se však soustředí na to, jak by se dala případně použít slova soukromého jazyka. Vyzývá nás, abychom se zamysleli nad případem, kdy se někdo rozhodne, že pokaždé, když má určitý pocit, umístí do svého deníku znak S. Upozorňuje, že v takovém případě bychom nemohli mít žádná kritéria pro správnost našeho použití S. Opět se uvažuje o několika příkladech; jedním z nich je, že použití S možná zahrnuje mentální konzultaci tabulky pocitů, abychom si ověřili, že máme správně spojené S; ale v tomto případě, jak by se mohla zkontrolovat správnost mentální tabulky? „Jako kdyby si někdo koupil několik výtisků ranních novin, aby se ujistil, že to, co se tam píše, je pravda“, jak říká Wittgenstein.
To, co je všeobecně považováno za hluboký filozofický problém, často zmizí a nakonec bude vnímáno jako zmatek ohledně významu slov, která filozofové používají k formulování takových problémů a otázek. Právě tímto způsobem je zajímavé hovořit o něčem jako o „soukromém jazyce“ – je užitečné vidět, jak „problém“ vyplývá z nedorozumění.
Wittgenstein tvrdí, že pokud můžeme o něčem mluvit, pak to není soukromé, ve smyslu zde zvažovaném. Ale naopak, pokud něco považujeme za skutečně soukromé, vyplývá z toho, že o tom nemůžeme mluvit.
Wittgenstein o tom pojednává pomocí jiného myšlenkového experimentu. Žádá nás, abychom si představili, že každý z nás má krabici, ve které je brouk. Nikdo se nemůže podívat do antherovy krabice a každý tvrdí, že ví, co je brouk, jen tím, že zkoumá svůj vlastní. Wittgenstein naznačuje, že v takové situaci by slovo „brouk“ nemohlo být jménem věci, protože každý z nás by mohl mít ve své krabici něco úplně jiného; brouk „odpadá z úvahy jako irelevantní“.
Diskuse o soukromých jazycích byla revitalizována od roku 1982 vydáním knihy Saula Kripkeho Wittgenstein o pravidlech a soukromém jazyce. V této práci Kripke rozvinul z Wittgensteinova textu argument pro skepsi vůči pravidlům, a tedy vůči smyslu. Kripkeho popis, i když sám o sobě filozoficky zajímavý, byl žertovně nazván Kripkenstein.
Vidět, že a vidět jako
Kromě takto nejednoznačných vět, které mohou být chápány více než jedním způsobem, Wittgenstein diskutoval o číslech, které mohou být viděny a chápány dvěma různými způsoby. Jedním z příkladů, který Wittgenstein použil, byl „duckrabbit“. Co se děje, když ho vidíte jako kachnu a pak jako králíka?
Jak naznačují gnomické poznámky ve Vyšetřování, Wittgenstein si nebyl jistý. Ale jednou věcí si byl jistý, že to, co se nemůže dít, je to, že vnější svět zůstane stejný a dojde k „vnitřní“ kognitivní změně. Když se člověk podívá na kachnu-králíka a vidí králíka, nevykládá si obrázek jako králíka, vidí jen králíka. Pro Wittgensteina bylo myšlení nevyhnutelně sociální, a proto opravdu neexistovalo žádné „vnitřní“, v němž by se něco mohlo dít.
Někteří lidé proto tvrdí, že Wittgenstein byl behaviorista. V jistém smyslu je to pravda, ale v jiném se to míjí účinkem. Wittgenstein nechtěl být behavioristou, ale ani nechtěl být kognitivem nebo fenomonologem. Jako vždy, pro Wittgensteina existuje jen jeden způsob, jak se na věc podívat, a to prostě podívat se na fakta jazykového užívání. Pak by podle něj člověk viděl, že žádná „teorie“ není možná; existují pouze fakta o užívání jazyka. Do jaké míry se mu tento úkol podařilo splnit, je samozřejmě velmi kontroverzní.
Ve Filosofických výzkumech Wittgenstein dekonstruuje své vlastní dřívější argumenty (jak je vysvětleno v Tractatu) týkající se lidského jazyka. V poznámce č. 23 ve Filosofických výzkumech poukazuje na to, že praktikování lidského jazyka je složitější než zjednodušené pohledy na jazyk, které zastávali lidé, kteří chtějí vysvětlit nebo simulovat lidský jazyk pomocí nějakého formálního systému. Bylo by katastrofální chybou, podle Wittgensteina, chápat jazyk jako něco podobného formální logice.
Místo toho jazyk vykazoval indexičnost a byl svázán s kontextem (srov. kontextualismus). Aby to ukázal, zkonstruoval mnoho vět, které mohou být interpretovány více než jedním způsobem. Jedna z nejznámějších je: „Filosofie je boj proti očarování naší inteligence pomocí jazyka.“ Znamená to:
Ale opakovat, Wittgenstein nepohlížel sám sebe jako argumentovat, že jazyk byl indexický tolik, jak ukazují, že to bylo.
Kniha nebyla připravena k vydání, když Wittgenstein v roce 1951 zemřel. G. E. M. Anscombe přeložil Wittgensteinův rukopis a byl poprvé publikován v roce 1953, a nyní je ve svém třetím vydání, které zahrnuje Anscombeho poslední revize, a byl repaginated.
Existují dvě populární vydání Filozofické výzkumy, oba přeložené Anscombe:
O jistotě – další kniha Wittgensteina
Komentářům v části I vyšetřování předchází symbol „§“. Komentářům v části II předchází ve třetím vydání číslo stránky a předchází jim „p“.
Morální · Vědecké · Filozofické · Náboženské · Environmentální · Pyrrhonismus · Kartézské
Zlý génius · Mozek v kádi · Argument snů · 5 minut země
Zde je ruka · Sémantický externalismus · Procesní spolehlivost · Uzavření · Kontextualismus · Relativismus
Seznam skeptiků a skeptických organizací · Židovští skeptici · Pseudoskepticismus