Mentalizace je psychologický pojem, který popisuje schopnost porozumět duševnímu stavu sebe a druhých na základě zjevného chování. Mentalizaci lze chápat jako formu imaginativní duševní činnosti, která nám umožňuje vnímat a interpretovat lidské chování ve smyslu záměrných duševních stavů (např. potřeby, touhy, pocity, přesvědčení, cíle, záměry a důvody).
Koncept mentalizace se objevil v psychoanalytické literatuře koncem 60. let, ale diverzifikoval se počátkem 90. let, kdy jej Simon Baron-Cohen, Uta Frith a další sloučili s výzkumem neurobiologických deficitů, které korelují s autismem a schizofrenií. Souběžně jej Peter Fonagy a jeho kolegové aplikovali na vývojovou psychopatologii v kontextu vztahů s vazbami, které se zvrtly. V poslední době několik dětských výzkumníků v oblasti duševního zdraví jako Arietta Sladeová, John Grienenberger, Alicia Liebermanová, Daniel Schechter a Susan Coatesová aplikovali mentalizaci jak na výzkum rodičovství, tak na klinické intervence s rodiči, kojenci a malými dětmi.
Mentalizace má důsledky pro teorii připoutanosti i seberozvoj. Podle Petera Fonagyho mohou mít jedinci bez náležité připoutanosti (např. v důsledku fyzického, psychologického nebo sexuálního zneužívání) větší potíže při rozvoji mentalizačních schopností. Historie připoutanosti částečně určuje sílu mentalizačních schopností jedinců. Bezpečně připoutaní jedinci mívají mentalizujícího primárního pečovatele a v důsledku toho mají robustnější schopnosti reprezentovat stavy své vlastní mysli i mysli jiných lidí. Vystavení mentalizaci v raném dětství může sloužit k ochraně jedince před psychosociální nepřízní osudu.
Fonagy, P., Gergely, G., Jurist, E. & Target, M. (2002). Ovlivňuje regulaci, mentalizaci a rozvoj vlastního já. New York: Other Press.