Behaviorální genetika je obor biologie, který se zabývá úlohou genetiky v chování zvířat (včetně člověka). Tento obor je přesahem genetiky, etologie a psychologie. Klasicky behaviorální genetici studovali dědičnost behaviorálních znaků.
V roce 1869 publikoval Francis Galton první empirickou práci z oblasti genetiky lidského chování s názvem Hereditary Genius. Galton v ní chtěl dokázat, že „přirozené schopnosti člověka jsou odvozeny dědičně, a to za naprosto stejných omezení, jaká má forma a fyzické vlastnosti celého organického světa“. Stejně jako u většiny zásadních prací své závěry přeceňoval. Jeho studie se týkala dědičnosti nadání a talentu v rodině. Galton si byl vědom toho, že podobnost mezi rodinnými příbuznými může být funkcí jak společných genů, tak společného prostředí. Současná behaviorální genetika studuje speciální populace – ve výzkumu lidí dvojčata a adoptované děti a ve výzkumu zvířat speciálně vyšlechtěné kmeny a linie – aby oddělila genetické vlivy od vlivů prostředí.
Původním impulsem pro behaviorální genetický výzkum bylo prokázat, že skutečně existují genetické vlivy na chování. V psychologii tato fáze trvala po celou první polovinu 20. století, a to především kvůli převažujícímu vlivu behaviorismu v této oblasti. Později se behaviorálně genetický výzkum zaměřil na kvantitativní metody a dnes se klade velký důraz na použití technik molekulární genetiky k analýze jednotlivých genů, které ovlivňují chování.
Současná behaviorální genetika
V současné době je nejrozsáhlejším odvětvím genetiky lidského chování psychiatrická genetika, která studuje fenotypy, jako je schizofrenie, bipolární porucha a alkoholismus.
Existuje několik akademických organizací, které podporují genetický výzkum chování, včetně Mezinárodní společnosti pro behaviorální a neurální genetiku, Asociace pro genetiku chování, Mezinárodní společnosti pro psychiatrickou genetiku a Mezinárodní společnosti pro studium dvojčat. Genetická práce v oblasti chování je významně zastoupena v několika obecnějších společnostech, například v Mezinárodní společnosti pro behaviorální neurovědy.
Metody genetiky lidského chování
Genetici zabývající se lidským chováním využívají k zodpovězení otázek o povaze a mechanismech genetických vlivů na chování několik modelů. Všechny tyto návrhy jsou sjednoceny tím, že jsou založeny na lidských vztazích, které rozdělují genetickou příbuznost a příbuznost s prostředím.
Někteří vědci například studují adoptovaná dvojčata: studie adopce. V tomto případě adopce odděluje genetickou příbuznost dvojčat (buď 50 %, nebo 100 %) od jejich rodinného prostředí. Stejně tak klasická studie dvojčat staví do kontrastu rozdíly mezi jednovaječnými a dvojvaječnými dvojčaty v rámci jedné rodiny ve srovnání s rozdíly pozorovanými mezi rodinami. Tento základní design lze rozšířit: takzvaná „rozšířená studie dvojčat“, která přidává další členy rodiny, čímž zvyšuje sílu a umožňuje studovat nové genetické vztahy a vztahy s prostředím. Vynikajícími příklady tohoto modelu jsou studie dvojčat Virginia 20 000 a QIMR.
Možné je také provedení „dětí dvojčat“ (při zachování stejného genetického příspěvku matky u všech dětí s genetickým příspěvkem otce a rodinného prostředí) a provedení „virtuálních dvojčat“ – nepříbuzné děti adoptované do rodiny, které jsou věkově velmi blízké nebo totožné s biologickými dětmi nebo jinými adoptovanými dětmi v rodině. Klasická studie dvojčat byla tvrdě kritizována a v současné době se používá stále méně často.