Způsob, jakým myslíte, ovlivňuje vaše duševní zdraví: 2. část

Jednou z teorií, která byla krátce zmíněna, byla teorie naučené bezmocnosti Martina Seligmana.

Encyklopedie Britannica definuje naučenou bezmocnost jako:

„duševní stav, kdy organismus, který je nucen snášet averzivní podněty nebo podněty, které jsou bolestivé či jinak nepříjemné, není schopen nebo ochoten vyhnout se následným setkáním s těmito podněty, i když se jim dá „uniknout“, pravděpodobně proto, že se naučil, že situaci nemůže ovládat“.

V podstatě se nesnažíte podniknout žádné kroky, abyste zmírnili negativní situaci nebo se z ní dostali, protože vás minulost naučila, že to nemá smysl: jste bezmocní a nic, co uděláte, situaci nezmění. Nemáte situaci pod kontrolou.

Jak tedy Seligman navrhl experiment, který to prokázal? Udělal to náhodou.

Seligman původně prováděl experiment s klasickým podmiňováním, při kterém psům před elektrickým šokem zazvonil na zvonek nebo rozsvítil světlo, aniž by došlo k úniku.

Zjistil, že psi reagují, jako by byli šokováni, i když zazvoní na zvonek, aniž by je skutečně šokoval.

Když je přemístil do jiného prostředí (jak je uvedeno výše), předpokládal, že se psi přesunou přes malý plot, aby unikli/vyhnuli se bolesti způsobené šokem nebo očekávání šoku.

Stalo se však něco zvláštního: zdálo se, že psi prostě přijali svůj osud, seděli na podlaze a přijímali všechny dodané šoky.

Seligman byl tímto výsledkem zmaten, a proto umístil do prostředí s ploty jiné psy, kteří předtím neprošli fází podmiňování.

Tito psi okamžitě přeskočili plot, aby se vyhnuli bolesti, zatímco první skupina psů to neudělala – ať už byli lákáni odměnami, nebo jim hrozily tresty; na jejich chování se nic nezměnilo.

Seligman na základě těchto výsledků vyslovil teorii, že se psi místo podmiňování naučili „bezmocnosti“.
Vystavení negativnímu výsledku, který byl nevyhnutelný znovu a znovu, bez ohledu na to, co udělali, naučilo psy, že jsou bezmocní a že absolutně nic z toho, co udělali, nemůže změnit výsledek jejich situace.

Doporučujeme:  Zážitky blízké smrti a oživování: Vědecký "důkaz" života po smrti?

To se vrací k depresi u lidských pacientů, kde jedinci, kteří měli sklon k negativnímu myšlení, jako v kognitivní triádě Aarona Becka, nakonec projevovali neochotu věnovat se terapii/léčbě nebo se „uzdravit“, protože věřili, že v budoucnu se věci jen zhorší a budou mimo jejich kontrolu.

Vnímání nedostatku kontroly způsobilo „bezmocné“ chování, a to i v situacích, kdy se dalo pomoci.

Když to zjednodušíme, negativní myšlení způsobí, že vaše chování bude ještě negativnější – snažte se být optimističtí!

Můj podcast ve čtyřech částech si můžete poslechnout zde:

Lefcourt, Herbert M. (duben 1966). „Vnitřní versus vnější kontrola posilování: A review“. Psychological Bulletin 65 (4): 206-20.