Analýza Miscue byla původně vyvinuta Kenem Goodmanem za účelem pochopení procesu čtení. Je to diagnostický nástroj, který pomáhá výzkumníkům/učitelům získat vhled do procesu čtení.
Termín „miscue“ byl iniciován Kenem Goodmanem, aby popsal pozorovanou odezvu v procesu čtení, která neodpovídá očekávané odezvě. Goodman používá termín „miscue“, spíše než „error“ nebo „mistake“, aby se vyhnul hodnotovým důsledkům. Uvádí, že odchylky od textu nejsou nutně negativním aspektem procesu čtení, ale spíše „okny do procesu čtení“ (Goodman, 1969, s. 123).
Postupy analýzy Miscue zahrnují sběr a vyšetření jediného a úplného zážitku z ústního čtení, po němž následuje převyprávění. Postupy a standardy jsou popsány v Goodmanově taxonomii i v Reading Miscue Inventory (Goodman, Watson, & Burke, 2005).
Analýza omylů se výrazně liší od jiných laboratorně zaměřených nebo experimentálních diagnostických a hodnotících nástrojů v tom, že nesprávné výzkumné studie čtou v co nejpřirozenějším stavu, kdy čtenáři ústně čtou autentické a úplné příběhy, kterým dosud nebyli vystaveni. Tímto způsobem poskytuje analýza omylů naturalistické hledisko a výsledná analýza čtenářské zdatnosti je jak kvalitativní, tak kvantitativní.
K dnešnímu dni byly provedeny stovky studií o chybné analýze z různých pohledů na zkoumání procesu čtení, na hodnocení čtenářů a na zlepšení výuky čtení (Brown, Goodman, & Marek, 1996). I když jsou jejich ohniska rozdílná, tyto studie obecně potvrdily Goodmanův model a teorii čtení, že čtení je proces hledání smyslu, ve kterém čtenáři používají grafické, fonetické, syntaktické a sémantické podněty, aby pochopili smysl textů.
Analýza chybných podnětů je hodnocení, které pomáhá učiteli identifikovat narážecí systémy používané čtenářem – strategie, které čtenář používá, aby pochopil smysl textu. Místo zaměření na chyby se analýza chybných podnětů zaměřuje na to, co student dělá správně, aby se mohl naučit stavět na stávajících strategiích čtení. Tato část vysvětluje, jak provádět analýzu chybných podnětů a jak využít to, co se z ní naučíte, abyste pomohli svým studentům.
Klíčovým předpokladem chybné analýzy je, že to, co čtenáři dělají, není ani náhodné, ani náhodné. Spíše je vedena jazykem a osobní zkušeností (Goodman, 1973, s. 93). Poznatky získané z chybné analýzy přispěly k rozvoji Goodmanova čtenářského modelu – transakční, socio-psycholingvistické teorie a modelu čtení.
Taková analýza učinila ideologický posun od deficitně orientovaného pohledu na slabiny čtenářů směrem k názoru, který oceňuje jazykové přednosti, které čtenáři přinášejí do procesu čtení při konstrukci významu z textu. Kromě toho chybná analýza pomáhá výzkumníkům/učitelům hodnotit čtenářské materiály, a poskytuje jim tak objektivní základ pro výběr vhodných textů pro čtenáře.
Nejzákladnějším příspěvkem chybné analýzy k poznání procesu čtení je její prokázání, že čtení je aktivní, vnímavý jazykový proces. Analýza chybné analýzy také pomáhá výzkumníkům/učitelům analyzovat ústní čtení jednotlivých čtenářů.
Goodmanův přístup byl kritizován jinými výzkumníky, kteří upřednostňují fonetický přístup a předkládají výzkum na podporu svého názoru. Z tohoto pohledu dobří čtenáři používají dekódování jako svůj primární přístup ke čtení a používají kontext, aby potvrdili, že to, co četli, má smysl. Dobří čtenáři dekódují rychle a automaticky. Chudí čtenáři, kteří si tuto plynulost nerozvinuli, používají takové strategie, jako je čerpání z kontextu v kombinaci s pohledem na obrázek nebo použití pouze některých písmen ve slovech k předpovídání slova, které by mělo smysl v kontextu. Studie ukázaly, že i dobří čtenáři dokážou správně odhadnout slova v kontextu pouze v jednom z deseti případů.
Když se studenti dívají na obrázky jako na referenci, což je strategie, kterou podporují zastánci celého jazyka, někdy se zastaví u neznámého slova, podívají se na obrázek nebo zváží celkový význam věty, pak řeknou slovo, které dává smysl v kontextu, místo aby použili grafofonické stopy. Při takovém přístupu může dítě číst „Vidím zajíčka“, zatímco ve skutečnosti může poslední slovo ve větě znít jako „králík“. Při použití chybné analýzy by bylo dítěti připsáno, že použilo slovo, které dává smysl, i když takové slovo neodpovídá písmenům v knize. Učitel kritický k tomuto přístupu by poznamenal, že dítě nepoužilo korespondenci zvuku písmene k dekódování slova a místo toho použilo obrázek nebo kontext jako způsob, jak si domyslet, jaké slovo dává smysl v textu. Takový učitel by pracoval s tímto dítětem, aby se ujistil, že věnuje pozornost korespondenci zvuku písmene.
Kritici fonetické perspektivy poukazují na to, že plynulí čtenáři jsou ti, kteří čtou efektivně a efektivně. Tvrdí, že pojímat plynulé čtení jako zahrnující shodu slov za slovem podporuje neefektivní nebo pomalý a pracný přístup ke čtení. Plynulí čtenáři se nedívají na jednotlivá slova, ale spíše se dívají na kusy slov a hypotetizují přibližně to, co věta říká, a zpomalují, aby se podívali na úroveň slov pouze tehdy, když si prostřednictvím vlastního sledování uvědomí, že jejich aproximace nebo hypotézy o tom, co věta říká, nedávají smysl. Plynulí dospělí čtenáři ve skutečnosti ve 20–40 % případů špatně přečtou (nebo přečtou něco jiného, než co text říká). Čtení tímto způsobem, stejně jako všichni plynulí čtenáři, umožňuje efektivní čtení. Efektivní čtení zahrnuje schopnost vlastního sledování a používání strategií, jako je fonetika, prohlížení obrázků, přeskakování slov nebo používání synonymních substitucí, když dojde na slova, která čtenář nezná. Na rozdíl od argumentu, který redukuje složitost dobrého čtení na rychlé a automatické dekódování, tento pohled uznává, že všichni dobří čtenáři přicházejí ke slovům, která neznají, a neustále se mýlí, a že dobré čtení je schopnost efektivně řešit problémy, které vznikají při čtení prostřednictvím řady strategií. Jak upozorňují Pinnell a Fountas (1998), angličtina je jazyk složený z několika odlišných jazyků, a proto není foneticky pravidelný. Pouze přibližně polovinu slov, se kterými se čtenáři setkají, lze efektivně dekódovat pomocí fonetických znalostí. Proto je pro efektivní čtení zapotřebí řada strategií.
Bez ohledu na postoj člověka k ústřednímu významu fonetiky ve čtení je sebekontrola tvorby významů kriticky důležitá. Jak z transakční perspektivy, tak z perspektivy, která klade větší důraz na fonetiku při řešení slov, mnoho špatných čtenářů použije první písmeno nebo písmena, aby uhádli identitu slova, a pak pokračují ve čtení, i když věta s vloženým nebo nesprávným slovem nedává smysl. Dobrý čtenář si uvědomí, že věta nedává smysl, a přečte si větu a slovo znovu a opraví se, aby byl efektivním čtenářem.