Kognitivní terapie (CT) je typ psychoterapie, který vyvinul americký psychiatr Aaron T. Beck. CT je jedním z terapeutických přístupů v rámci větší skupiny kognitivně-behaviorálních terapií (KBT) a Beck ji poprvé rozvinul v 60. letech 20. století. Kognitivní terapie se snaží pomoci pacientovi překonat obtíže tím, že identifikuje a změní dysfunkční myšlení, chování a emoční reakce. To zahrnuje pomoc pacientům rozvíjet dovednosti pro úpravu přesvědčení, identifikaci zkresleného myšlení, navazování vztahů s druhými lidmi jiným způsobem a změnu chování. Léčba je založena na spolupráci mezi pacientem a terapeutem a na testování přesvědčení. Terapie může spočívat v testování předpokladů, které si člověk vytváří, a v identifikaci toho, jak jsou některé jeho obvykle nezpochybňované myšlenky zkreslené, nerealistické a neužitečné. Jakmile jsou tyto myšlenky zpochybněny, lze snadněji změnit pocity, které člověk má ohledně předmětu těchto myšlenek. Beck se zpočátku zaměřil na depresi a vypracoval seznam „chyb“ v myšlení, které podle něj mohou depresi udržovat, včetně svévolného vyvozování závěrů, selektivní abstrakce, přílišné generalizace a zvětšování (negativních) a minimalizování (pozitivních).
Příklad fungování CT je následující: člověk, který udělal chybu v práci, si může myslet: „Jsem k ničemu a v práci nic neumím.“ Silné přesvědčení o tom pak má tendenci zhoršovat jeho náladu. Problém se může dále zhoršit, pokud jedinec reaguje tím, že se vyhýbá činnostem a následně si svým chováním negativní přesvědčení potvrzuje. V důsledku toho se jakákoli adaptivní reakce a další konstruktivní důsledky stávají nepravděpodobnými, což posiluje původní přesvědčení o tom, že je „k ničemu“. V terapii by tento příklad mohl být označen jako sebenaplňující se proroctví nebo „problémový cyklus“ a úsilí terapeuta a klienta by směřovalo ke společné práci na jeho změně. Toho se dosáhne tím, že se bude řešit způsob, jakým klient myslí a chová se v reakci na podobné situace, a že se vyvinou pružnější způsoby myšlení a reagování, včetně omezení vyhýbání se činnostem a praktikování pozitivních činností (tzv. strategie nápravy nálady). Pokud v důsledku toho pacient unikne negativním vzorcům myšlení a dysfunkčnímu chování, mohou se negativní pocity časem zmírnit.
Beck byl rozčarován z dlouhodobých psychodynamických přístupů založených na vhledu do nevědomých emocí a pudů a dospěl k závěru, že klíčem k terapii je způsob, jakým jeho klienti vnímají, interpretují a přisuzují význam svým každodenním životům – proces vědecky známý jako poznávání. Podobnými myšlenkami se z jiného úhlu pohledu zabýval Albert Ellis, který vyvinul racionálně emotivní behaviorální terapii (REBT).
Beck popsal svůj přístup v knize Deprese: V roce 1967 popsal příčiny a léčbu deprese. Později rozšířil své zaměření na úzkostné poruchy v knize Kognitivní terapie a emoční poruchy z roku 1976 a na další poruchy a problémy. Zavedl také zaměření na základní „schémata“ – základní způsoby, jakými lidé zpracovávají informace – o sobě, světě nebo budoucnosti.
Nový kognitivní přístup se dostal do konfliktu s tehdy převládajícím behaviorismem, který popíral vědeckost a smysluplnost řečí o duševních příčinách, místo aby pouze hodnotil podněty a reakce chování. V sedmdesátých letech však došlo v psychologii k všeobecné „kognitivní revoluci“. Techniky modifikace chování a techniky kognitivní terapie se spojily a daly vzniknout kognitivně behaviorální terapii. Ačkoli kognitivní terapie vždy obsahovala určité behaviorální složky, zastánci Beckova konkrétního přístupu se snaží zachovat a upevnit jeho integritu jako samostatného, jasně standardizovaného druhu kognitivně-behaviorální terapie.
Předchůdci některých základních aspektů kognitivní terapie byli identifikováni v různých starověkých filozofických tradicích, zejména ve stoicismu. Například původní Beckova příručka pro léčbu deprese uvádí: „Filozofické kořeny kognitivní terapie lze vysledovat až ke stoickým filozofům“.
S rostoucí popularitou kognitivní terapie byla založena nezisková organizace Akademie kognitivní terapie, jejímž cílem je pověřovat kognitivní terapeuty, vytvářet fórum pro sdílení nových výzkumů a intervencí a vzdělávat spotřebitele v oblasti kognitivní terapie a souvisejících otázek duševního zdraví.
Podle Beckovy teorie etiologie deprese získávají lidé s depresí negativní schéma světa v dětství a dospívání; děti a dospívající, kteří trpí depresí, získávají toto negativní schéma dříve. Depresivní lidé získávají tato schémata v důsledku ztráty rodiče, odmítnutí ze strany vrstevníků, šikany, kritiky ze strany učitelů nebo rodičů, depresivního postoje rodiče a dalších negativních událostí. Když se člověk s takovými schématy setká se situací, která se nějakým způsobem, byť jen vzdáleně, podobá původním podmínkám naučeného schématu, aktivují se jeho negativní schémata.
Beckova negativní triáda tvrdí, že lidé s depresí mají negativní myšlenky o sobě, o svých zkušenostech ve světě a o budoucnosti. Depresivní člověk si například může myslet: „Nedostal jsem práci, protože jsem hrozný při pohovorech. Personalisté mě nikdy nemají rádi a nikdo mě nikdy nebude chtít zaměstnat.“ V takovém případě je třeba si uvědomit, že je to pravda. Ve stejné situaci si člověk, který depresí netrpí, může myslet: „Tazatel si mě moc nevšímal. Možná už měla na mysli někoho jiného na tu práci. Příště budu mít větší štěstí a práci brzy dostanu.“ Takový člověk si myslí, že je to pravda. Beck také identifikoval následující kognitivní zkreslení, která mohou přispívat k depresi: svévolné vyvozování, selektivní abstrakce, nadměrné zobecňování, zveličování a minimalizace.
V roce 2008 Beck navrhl integrativní vývojový model deprese, jehož cílem je zahrnout výzkum v oblasti genetiky a neurobiologie deprese.
Aplikace na studijní výsledky
Cassandra B. Whyteová zkoumala vliv způsobů poradenství a vzdělávacích programů na úspěchy vysoce rizikových, intelektuálně schopných vysokoškolských studentů s nízkými výsledky. Vzhledem k tomu, že studijně úspěšní lidé mají tendenci k vnitřnímu lokusu kontroly na kontinuu, snaha pomoci studentům rozpoznat jejich referenční bod podle Juliana Rottera spolu s poradenstvím, aby mysleli a chovali se pozitivněji, vedla k mnohem vyšší úrovni studijních úspěchů. Whyte zjistil, že převzetí větší individuální zodpovědnosti studenty, ačkoli na úspěch mají vliv zjevné faktory vnější kontroly, vedlo k vyšší úrovni studijních výsledků studentů. Povzbuzování studentů k aktivnímu vyhledávání akademické pomoci, modelování úspěšného chování, pozitivnímu myšlení a využívání pragmaticko-podnikatelského řešení problémů k dosažení akademických cílů se ukázalo jako účinné s ohledem na lepší studijní výsledky. Toto zaměření na pozitivní zpracování myšlenek, jak je zastával Aaron Beck, aby nahradilo dysfunkční myšlení, a včetně další akademické pomoci bylo úspěšně aplikováno na vysokých a středních školách a v nápravných zařízeních, což naznačuje, že inteligentní jedince lze naučit být úspěšnými v akademickém prostředí.
Na rozdíl od psychodynamických přístupů je CBT pro klienta transparentní. Na konci terapie má většina klientů jasnou představu o terapii, kterou absolvovali, i o konkrétních technikách, které se používají.