Z řeckého διάλυσις, dialýza (rozpuštění), z διά, dia (přes) + λυσις, lusis (uvolnění). V medicíně se dialýza primárně používá k umělé náhradě za ztracenou funkci ledvin (terapie náhrady funkce ledvin) v důsledku selhání ledvin. Dialýza se může používat u velmi nemocných pacientů, kteří náhle, ale dočasně, ztratili funkci ledvin (akutní selhání ledvin) nebo u celkem stabilních pacientů, kteří trvale ztratili funkci ledvin (chronické onemocnění ledvin 5. stádia). Pokud jsou ledviny zdravé, udržují v těle vnitřní rovnováhu vody a minerálů (sodík, draslík, chlorid, vápník, fosfor, hořčík, síran) a ledviny odstraňují z krve denní metabolickou zátěž pevných vodíkových iontů. Ledviny také fungují jako součást endokrinního systému produkující erytropoetin a 1,25-dihydroxycholekalciferol (kalcitriol). Dialyzační léčba nedokonale nahrazuje některé z těchto funkcí difúzí (odstranění odpadu) a konvekcí (odstranění tekutin). Dialýza je nedokonalá léčba nahrazující funkci ledvin, protože nekoriguje endokrinní funkce ledvin.
Mnozí hráli roli ve vývoji dialýzy jako praktické léčby selhání ledvin, počínaje Thomasem Grahamem z Glasgow, který poprvé představil principy transportu rozpuštěných látek přes polopropustnou membránu v roce 1854. Umělá ledvina byla poprvé vyvinuta Abelem, Rountreem a Turnerem v roce 1913, první peritoneální dialýza byla provedena Georgem Ganterem (1923), první hemodialýza u člověka byla provedena Hassem (28. února 1924) a umělá ledvina byla vyvinuta do klinicky užitečného aparátu Kolffem v letech 1943 – 1945. Tento výzkum ukázal, že život může být prodloužen u pacientů umírajících na selhání ledvin. Přesto technické problémy spojené s přístupem krve nebo přístupem k peritoneu způsobily, že dialýza byla omezena na pacienty s akutním selháním ledvin až do roku 1960 (ačkoli pacient s chronickým selháním ledvin byl léčen v roce 1956 peritoneální dialýzou). V roce 1960 práce na subkutánním arteriovenózním shuntu (plastové trubici připojené k tepně a žíle) od Scribnera a Quintona zpřístupnily hemodialýzu jako léčbu pro lidi s chronickým selháním ledvin.
Dialýza funguje na principu difúze a osmózy rozpuštěných látek a tekutiny přes polopropustnou membránu. Krev proudí po jedné straně polopropustné membrány a dialyzát nebo tekutina protéká opačnou stranou. Menší rozpuštěné látky a tekutina procházejí membránou. Krev proudí jedním směrem a dialyzát protéká opačným. Koncentrace nežádoucích rozpuštěných látek (například draslík, vápník a močovina) jsou v krvi vysoké, ale v dialyzačním roztoku nízké nebo chybějící a neustálá výměna dialyzátu zajišťuje, že koncentrace nežádoucích rozpuštěných látek je na této straně membrány nízká. Dialyzační roztok má hladiny minerálů jako draslík a vápník, které jsou podobné jejich přirozené koncentraci ve zdravé krvi. U jiné rozpustné látky, bikarbonátu, je hladina dialyzačního roztoku nastavena na mírně vyšší hladinu než v normální krvi, aby se podpořila difúze bikarbonátu do krve, aby se neutralizovala metabolická acidóza, která je u těchto pacientů často přítomna.
Existují dva základní typy dialýzy, hemodialýza a peritoneální dialýza.
Při hemodialýze se krev pacienta pumpuje přes krevní kompartment dialyzátoru a vystavuje se polopropustné membráně. Očištěná krev se pak vrací okruhem zpět do těla. Ultrafiltrace probíhá zvýšením hydrostatického tlaku přes membránu dialyzátoru. Obvykle se tak děje použitím negativního tlaku na dialyzační kompartment dialyzátoru. Tento tlakový gradient způsobuje, že se voda a rozpuštěné rozpuštěné látky přesouvají z krve do dialyzátu a umožňuje odstranění několika litrů přebytečné tekutiny během typické 3 až 5 hodinové léčby.
Léčba hemodialýzou se obvykle podává v dialyzačním středisku třikrát týdně (v USA díky pravidlům úhrady Medicare), nicméně od roku 2007 více než 2 000 lidí v USA dialyzuje doma častěji pro různé délky léčby. Studie prokázaly klinický přínos dialýzy 5 až 7 krát týdně, po dobu 6 až 8 hodin. Tyto časté dlouhodobé léčby se často provádějí doma, zatímco spánková, ale domácí dialýza je flexibilní modalita a rozvrhy lze měnit ze dne na den, z týdne na týden. Obecně studie ukázaly, že jak prodloužená délka léčby, tak frekvence jsou klinicky prospěšné.
Při peritoneální dialýze je sterilní roztok obsahující minerály a glukózu veden trubicí do peritoneální dutiny, břišní tělní dutiny kolem střeva, kde peritoneální membrána působí jako polopropustná membrána. Dialyzát je tam po určitou dobu ponechán, aby absorboval odpadní produkty, a pak je trubicí vypuštěn ven a zlikvidován. Tento cyklus nebo „výměna“ se obvykle opakuje 4-5krát během dne (někdy častěji přes noc pomocí automatizovaného systému). Ultrafiltrace probíhá pomocí osmózy; použitý dialyzační roztok obsahuje vysokou koncentraci glukózy a výsledný osmotický tlak způsobuje, že se tekutina přesouvá z krve do dialyzátu. V důsledku toho je odváděno více tekutiny, než bylo vštípeno. Peritoneální dialýza je méně účinná než hemodialýza, ale protože se provádí po delší dobu, celkový efekt, pokud jde o odstranění odpadních produktů a soli a vody, je podobný hemodialýze. Peritoneální dialýzu provádí pacient doma a vyžaduje motivaci. I když je podpora užitečná, není nezbytná. Pacienty osvobozuje od rutiny, kdy musí chodit na dialyzační kliniku podle pevného rozvrhu vícekrát týdně, a lze ji provádět při cestování s minimem specializovaného vybavení.
Hemofiltrace je podobná léčba jako hemodialýza, ale využívá jiného principu. Krev se pumpuje dialyzátorem neboli „hemofiltérem“ jako při dialýze, ale nepoužívá se žádný dialyzát. Aplikuje se tlakový gradient; v důsledku toho se voda rychle pohybuje přes velmi propustnou membránu, což usnadňuje transport rozpuštěných látek, důležitých látek s velkou molekulární hmotností, které se hemodialýzou odstraňují méně dobře. Sůl a voda, které se během tohoto procesu z krve ztratí, se nahradí „substituční tekutinou“, která se během léčby vpustí do mimotělního oběhu. Hemodiafiltrace je termín používaný pro popis několika metod kombinace hemodialýzy a hemofiltrace v jednom procesu.
Rozhodnutí zahájit dialýzu nebo hemofiltraci u pacientů s renálním selháním může záviset na několika faktorech, které lze rozdělit na akutní nebo chronické indikace.
Glomerulonefritida – Fokální segmentální glomeruloskleróza – Membranoproliferativní glomerulonefritida – Membranózní glomerulonefritida – Nefritický syndrom – Poststreptokoková glomerulonefritida – Nefrotický syndrom (onemocnění s minimální změnou) – IgA nefropatie – Lupus nefritida – Diabetická nefropatie – Rychle progresivní glomerulonefritida
Intersticiální nefritida – Pyelonefritida – Hydronefróza – Pyonephróza – Balkánská nefropatie – Refluxní nefropatie
Akutní selhání ledvin (akutní tubulární nekróza) – chronické selhání ledvin
Renální osteodystrofie – Nefrogenní diabetes insipidus – Renální tubulární acidóza – Nefroptóza – Ureterocele
Cystitida (intersticiální cystitida, trigonitida) – Neurogenní močový měchýř – Vesicointestinální píštěl – Uretritida – Striktura močového traktu – Infekce močových cest – Ledvinové kameny
Karcinom ledviny – Wilmsův nádor (děti)