Diskurz je termín používaný v sémantice stejně jako v analýze diskurzu, ale odkazuje také na sociální pojetí diskurzu, často spojované s dílem francouzského filozofa Michela Foucaulta (1926-1984) a Teorií komunikačního jednání Jürgena Habermase. Přestože každý z myslitelů měl osobní a neslučitelné pojetí diskurzu, zůstávají dvěma významnými osobnostmi této oblasti; Habermas se snažil najít transcendentní pravidla, na nichž by se mluvčí mohli shodnout v základním konsenzu, zatímco Foucault rozvíjel bojový typ diskurzu, který se stavěl proti klasické marxistické definici ideologie jako součásti nadstavby).
V sémantice jsou diskurzy jazykové jednotky složené z několika vět – jinými slovy rozhovory, argumenty nebo promluvy.
Studium diskurzů, resp. jazyka používaného členy řečového společenství, se nazývá analýza diskurzu. Zabývá se formou i funkcí jazyka a zahrnuje studium mluvené interakce i psaných textů. Jedná se o mezioborový obor, který se původně vyvinul ze sociolingvistiky, antropologie, sociologie a sociální psychologie.
Sociální pojetí diskurzu
Ve společenských vědách se však diskurz považuje za institucionalizovaný způsob myšlení, za společenskou hranici, která vymezuje, co lze o určitém tématu říci, nebo, jak říká Judith Butlerová, za „hranice přijatelné řeči“ – nebo možné pravdy. Diskurzy jsou považovány za něco, co ovlivňuje naše názory na všechny věci; jinými slovy, diskurzu nelze uniknout. Například o různých partyzánských hnutích lze používat dva nápadně odlišné diskurzy, které je popisují buď jako „bojovníky za svobodu“, nebo jako „teroristy“. Jinými slovy, zvolený diskurz přináší slovní zásobu, výrazy a možná i styl potřebný ke komunikaci. Diskurz je úzce spjat s různými teoriemi moci a státu, přinejmenším pokud je definování diskurzu chápáno jako definování samotné reality. Podle Foucaultovy definice je třeba diskurz vnímat spíše jako synonymum jeho pojmu epistémé, a to bez ohledu na významné teoretické posuny (epistémé byla nejprve myšlena jako podmínka možnosti diskurzů). Jinými slovy, Foucaultův diskurz je třeba chápat jednak jako singulární diskurz, jak byl definován výše, jednak jako diskurz obecnější, což znamená hranice dané jakémukoli konkrétnímu diskurzu. V tomto obecnějším smyslu není diskurz tvořen pouze slovy, což by znamenalo omezit se na dualistické pojetí: jak ukázal v Disciplíně a trestu, diskurz je tvořen také architektonickými dispozitivy, jako je panoptikum Jeremyho Benthama nebo mapa třídy atd.
Podle Foucaulta nelze diskurz redukovat na ideologickou reflexi, ale je třeba jej myslet jako Kampfplatz nebo bitevní pole. Oproti Kantovu pojetí Foucault tvrdí, že pravda není objektivní odměnou, kterou si mohou vzít vítězové; pravda není absolutní, naopak je v tomto boji vytvářena se strategickými cíli. Toto pojetí pravdy může souviset s Althusserovou teorií o „epistemologickém zlomu“ mezi vědou a ideologií („epistemologický zlom“ není událost, ale proces; „věda“ musí vždy bojovat o svou pravdu proti ideologii, která se stále vrací). Protože pravda a moc jsou podle Foucaulta vnitřně spjaty, může tedy říci, že mocenské vztahy jsou diskurzům imanentní, zatímco v klasickém marxistickém pojetí je diskurz pojímán jako ideologická nadstavba – ta samozřejmě interaguje s infrastrukturou, jak vždy psal Marx, ale to nebrání tomu, aby se mocenské vztahy nacházely v podstatě v ekonomické infrastruktuře, posléze se odrážely v nadstavbě. Navíc, jak ukázal v knize Společnost je třeba bránit (1976-77), diskurz není ničí majetek, a nemá tedy žádný esencialistický význam. Tentýž diskurz může poměrně často měnit politické strany, být znovu přivlastňován a donekonečna modifikován, jak ukázal Foucault ve své analýze historického a politického diskurzu. Jinými slovy, konkrétní diskurzy nejsou vázány na subjekt; subjekt je spíše sociální konstrukcí diskurzu, nebo, jak říkal Nietzsche, „gramatickou fikcí“. Judith Butlerová by tuto ambivalenci diskurzu, který může být v různých kontextech vykonáván různými subjektivitami, zachovala.
Kritická analýza diskurzu
Tento přístup je explicitně ovlivněn Althusserem, Foucaultem nebo analýzou Pierra Bourdieua s cílem zkoumat ideologie a mocenské vztahy v diskurzu. Fairclough ve foucaldovském výroku poznamenává, „že jazyk se spojuje se společností tím, že je primární doménou ideologie a že je místem i podílem na bojích o moc“ (1989: 15).
V praxi počítačové lingvistiky se diskurzem může lehce označovat souvislý kus textu, například novinový článek nebo odstavec knihy.