Druhý jazyk je jazyk, který se učí po prvním nebo mateřském jazyce, kterým se běžně mluví tam, kde studující žije. Tento pojem je třeba odlišit od cizího jazyka, což je jazyk, který se učí v oblasti, kde se tímto jazykem obecně nemluví.
Toto rozlišení však není všeobecně přijímáno. Lingvista Eric Lenneberg používá ve své hypotéze kritického období druhý jazyk k označení jazyka vědomě se naučeného nebo používaného jeho mluvčím po pubertě. Ve většině případů lidé nikdy nedosáhnou stejné úrovně plynulosti a porozumění ve svých druhých jazycích jako ve svém prvním jazyce.
Historicky v Evropě byl nejrozšířenějším druhým jazykem neboli lingua franca latinský jazyk. Byl používán katolickou církví; podle zákona, jak je tomu dodnes; v medicíně; v biologii pro zahradnictví a vědeckou klasifikaci druhů.
V Evropě se latina používala natolik, že se jí říkalo vulgární nebo obyčejný jazyk; proto se latinská verze Bible nazývá Vulgáta.
V současnosti je angličtina nejrozšířenějším druhým jazykem na světě; používá se v tak rozmanitých oblastech, jako je internet, televize a rozhlas a mezinárodní letectví.
Francouzština byla na čas v Evropě lingua franca. Po dobytí Normany vládli na královských dvorech Anglie i Francie francouzští mluvčí – v Anglii byla angličtina považována za „jazyk rolníků“. Poté, stejně jako v případě angličtiny, rozšířila francouzská říše svůj jazyk prostřednictvím kolonizace a francouzština se na čas stala jedním z nejrozšířenějších světových jazyků. Dnes její podíl mluvčích celosvětově poklesl, ale zůstává důležitým diplomatickým jazykem.
Esperanto, koncipované jako neutrální lingua franca pro celosvětové použití, bylo vyučováno a učeno více než sto let, a to do takové míry, že s jazykem je spojována vzkvétající ústní a písemná kultura. Byla to téměř oficiální lingua franca Společnosti národů, s jedním hlasem chybějícím k požadovanému jednomyslnému kvóru, a existuje aktivní hnutí, které ji používá jako oficiální lingua franca Evropské unie.