Historie duševních chorob byla dlouho procesem pokusů a omylů, který se řídil postoji veřejnosti a lékařskou teorií, přičemž každá společnost rozvíjela své vlastní reakce. Sledováním tohoto vývoje lze získat hlubší pochopení lidské interakce a přijetí tohoto postižení.
V prehistorických dobách se předpokládalo, že duševní nemoci pocházejí z magických bytostí, které zasahovaly do mysli. Jednotlivé kmeny a skupiny šamanů měly svá vlastní kouzla a rituály, které používaly k pokusům o vyléčení takových duševních nemocí. Často měly takové rituály podobu exorcismu, při kterém se šaman pokoušel zlého ducha, který tuto poruchu způsoboval, vylákat z těla. V některých prehistorických společnostech se používala primitivní forma chirurgie k pokusům o cvičení zhoubných duchů. Trepanace (též trephinace), praktika vyvrtání otvoru do části lebky bez poškození mozku, měla umožnit duchům uvězněným uvnitř lebky, aby se uvolnili. Lebky s trepanovými otvory z doby před více než 10 000 lety byly nalezeny v neolitické Evropě a Jižní Americe. Přítomnost mozolů na povrchu mnoha nalezených lebek ve skutečnosti ukázala, že operace měla překvapivě vysokou míru zotavení.
Monoteismus a duševní zdraví
Další významný vývoj v dějinách duševního zdraví a nemocí přišel ve vlně nových myšlenek o sobě samém, které se objevily v 6. století př. n. l.: Založení islámu a také revitalizace judaismu během babylonského exilu. Obě tato světová náboženství měla hrát hlavní roli v našem moderním pojetí duševního zdraví.
Počátky monoteismu spočívají v růstu a přežívání judaismu v dějinách starověkého Izraele a Judy. Koncept jediného Boha, jak je formulován v judaismu, vydláždil cestu k posunu v názorech na duševní zdraví. I když byl ve své podstatě stále téměř zcela náboženský, přijetí monoteismu umožňovalo myšlenku, že duševní nemoc není problém jako každý jiný, způsobený jedním z bohů, ale spíše způsobený problémy ve vztahu mezi jednotlivcem a Bohem, v jistém smyslu (řečeno moderně) sebekonfliktem nebo potlačenou vinou. Ačkoli původ izraelitských kmenů je datován do konce 2. tisíciletí př. n. l., období májor růstu judaismu nastalo v 6. století př. n. l., kdy bylo judské království dobyto Babylonem a vyhnáno do babylonského království. Ve vodách Eufratu rabíni zbývajících kmenů poprvé zformulovali soudržnou židovskou identitu a doktrínu, oživující monoteismus tváří v tvář ideologické opozici. Pro Hebrejce bylo duševní zdraví (duchovní zdraví) klíčem ke spravedlnosti a k Bohu. Formulací tohoto nového konceptu monoteistického a v mnoha ohledech osobního božstva starověcí Hebrejci posunuli myšlenku duševního zdraví od mysticismu k organizovanému náboženství.