Dvojitá vazebná interakce

Dvojitá vazba je dilema v komunikaci, kdy jednotlivec (nebo skupina) obdrží dvě nebo více protichůdných zpráv, přičemž jedna zpráva neguje druhou; situace, kdy úspěšná odpověď na jednu zprávu znamená selhání s druhou a naopak, takže osoba se automaticky dostane do špatného stavu bez ohledu na odpověď. A osoba se nemůže ke konfliktu vyjádřit, ani ho vyřešit, ani se ze situace vyvázat. Dvojitá vazba obvykle zahrnuje různé úrovně abstrakce v pořadí zpráv a tyto zprávy mohou být uvedeny nebo implicitně v kontextu situace, nebo zprostředkovány tónem hlasu nebo řeči těla. Další komplikace vznikají, když časté dvojité vazby jsou součástí trvalého vztahu, ke kterému se osoba nebo skupina zavázala.[1][2]

Teorie dvojité vazby je jasněji chápána v kontextu komplexních systémů a kybernetiky, protože lidská komunikace i mysl fungují podobně jako ekosystémy. Bale, L.S. 1995, Gregory Bateson, Kybernetika a sociální/behaviorální vědy Teorie komplexních systémů nám pomáhá pochopit vzájemnou závislost částí zprávy a poskytuje „uspořádání toho, co Newtonianovi připadá jako chaos.“ [3]

Termín Dvojitá vazba poprvé použil antropolog Gregory Bateson a jeho kolegové ve svých diskusích o složitosti komunikace ve vztahu ke schizofrenii. Ale Bateson objasnil, že takové složitosti existují i za normálních okolností, zejména ve „hře, humoru, poezii, rituálu a fikci“ (viz Logické typy). Jejich zjištění naznačila, že spletitosti v komunikaci často diagnostikované jako schizofrenie nejsou nutně důsledkem organické mozkové dysfunkce. Místo toho zjistili, že destruktivní dvojité vazby jsou častým vzorem komunikace mezi rodinami pacientů, a navrhli, že vyrůstání uprostřed věčných dvojitých vazeb by mohlo vést k naučeným vzorcům zmatení v myšlení a komunikaci. (Batesonovi kolegové zahrnovali Dona D. Jacksona, Jaye Haleyho a Johna H. Weaklanda),

Složitost v komunikaci

Lidská komunikace je složitá, 90% je neverbální komunikace (viz Albert Mehrabian a kontext je její podstatnou součástí. Komunikace se skládá ze slov vyřčených a z toho, jak se vztahují k tomu, co bylo řečeno v minulosti, co není vyřčeno, ale je naznačeno, a jak jsou tato slova modifikována neverbálními podněty, prostředím, ve kterém je vyřčeno, a tak dále. Například, když někdo řekne: „Miluji tě“, bere se v úvahu, kdo to říká, jeho tón hlasu a řeč těla a kontext, ve kterém je to vyřčeno. (Je to vyznání vášně nebo poklidné znovupotvrzení, je to veřejné nebo soukromé, je to neupřímné a manipulativní, zní to, jako by říkali „Prosím, podej mi sůl“ nebo to říkají žertem, i když jsou na tebe naštvaní?)

Doporučujeme:  Donald deAvila Jackson

Konflikty v komunikaci jsou běžné a často se ptáme: „Co tím myslíte?“ nebo žádáme vysvětlení jiným způsobem. Tomu se říká metakomunikace – komunikace o komunikaci. Ale někdy žádat vysvětlení není možné. Potíže s komunikací jsou běžné v běžném životě a nejčastěji se objevují, když chybí nebo nestačí systémy metakomunikace a zpětné vazby nebo není čas.

Dvojitá pouta mohou být extrémně stresující a mohou se stát destruktivními, když je člověk uvězněn v dilematu a je potrestán za nalezení cesty ven – ale nalezení správné cesty z pasti může vést k emocionálnímu růstu.

Klasickým příkladem záporné dvojité vazby je, když matka řekne svému dítěti, že ho miluje, a zároveň znechuceně odvrací hlavu.[4] Dítě neví, jak reagovat na konflikt mezi slovy nebo na řeč těla, a protože je závislé na své matce, pokud jde o jeho základní potřeby, je v rozpacích. Zvláště malé děti mají potíže se slovním vyjádřením rozporů a nemohou je ani ignorovat, ani opustit vztah.

Jiným příkladem je, když je člověku přikázáno „být spontánní“. Samotný příkaz je v rozporu se spontánností, ale stane se dvojitou vazbou pouze tehdy, když nemůže příkaz ignorovat nebo se k rozporu vyjádřit.

Často není rozpor v komunikaci zřejmý ani kolemjdoucím, kteří nejsou obeznámeni s předchozí komunikací. Přijatelné je vyjádřeno ústně, zatímco nepřijatelné je sděleno neverbálně.

Ale Bateson také popsal pozitivní dvojí vazby, jak ve vztahu k zenovému buddhismu s jeho cestami duchovního růstu, tak i použití terapeutického dvojího vázání psychiatry, aby konfrontovali své pacienty s rozpory v jejich životě takovým způsobem, který by jim pomohl se uzdravit.
Jeden z Batesonových konzultantů, Milton H. Erickson (5-svazky editoval Rossi) demonstroval ve svém vlastním životě neobyčejné a pozitivní možnosti dvojího vázání, čímž uvedl tuto techniku do jasného světla.

Dvojitá vazba je často mylně chápána jako jednoduchá rozporuplná situace, kdy je oběť polapena dvěma protichůdnými požadavky. Je sice pravda, že v jádru dvojité vazby jsou dva protichůdné požadavky, ale rozdíl spočívá v tom, jak jsou vnucovány oběti, jak oběť situaci chápe a kdo (nebo co) vnucuje oběti tyto požadavky. Na rozdíl od obvyklé bezvýchodné situace si oběť do značné míry neuvědomuje přesnou povahu paradoxní situace, ve které se nachází. Protiklad může být zcela neviditelný v bezprostředním kontextu, ve kterém je vytvářen (a tudíž neviditelný pro vnější pozorovatele). Zjevný se stane teprve tehdy, když se vezme v úvahu nějaký širší kontext. Obvykle je požadavek vnucen oběti někým, na koho pohlíží s úctou (rodič, učitel nebo lékař), ale požadavek samotný je ze své podstaty nesplnitelný, protože nějaký širší kontext to zakazuje. Bateson a kolegové definovali dvojí vazbu následovně:[1] (parafrázováno):

Doporučujeme:  Informační design

Podstatou dvojího svázání jsou tedy dva protichůdné požadavky, každý na jiné logické úrovni, z nichž ani jeden nelze ignorovat, ani uniknout, které nechávají oběť rozpolcenou oběma směry, takže ať se snaží splnit jakýkoli požadavek, druhý požadavek nemůže být splněn. „Musím to udělat, ale nemůžu to udělat“ je typický popis zážitku dvojího svázání.

Aby byla dvojí vazba účinná, oběť nevidí, že požadavek, který na ni klade primární soudní příkaz, je v přímém rozporu se sekundárním soudním příkazem. V tomto smyslu se dvojí vazba odlišuje – od prostého rozporu k nevýslovnějšímu vnitřnímu konfliktu, kdy oběť vehementně chce splnit požadavky primárního soudního příkazu, ale pokaždé neuspěje, protože oběť nevidí, že situace je zcela neslučitelná s požadavky sekundárního soudního příkazu. Oběti tak mohou v takové situaci, kdy se snaží splnit požadavky primárního soudního příkazu, vyjádřit pocity krajní úzkosti, ale setkávají se se zjevnými rozpory ve svém jednání.

Dvojitá vazba byla původně prezentována jako situace, která by případně mohla vést ke schizofrenii, pokud by byla vnucena malým dětem, nebo prostě těm s nestabilní a slabou osobností. Vytvoření situace, kdy by oběť nemohla učinit žádný komentář nebo „metakomunikativní prohlášení“ o svém dilematu, by teoreticky eskalovalo jejich stav duševní úzkosti. Dnes je důležitější jako příklad Batesonova přístupu ke složitosti komunikace.

Jedním z řešení dvojí vazby je umístit problém do ještě širšího kontextu, což je stav, který Bateson označil jako Learning III, což je krok vpřed od Learning II, který vyžaduje pouze naučené reakce na situace odměňování/následků. V Learning III je dvojí vazba kontextualizována a chápána jako nemožný, bezvýchodný scénář. Bateson tvrdil, že v případě schizofrenika je dvojí vazba prezentována průběžně a obvykle v rámci rodinného kontextu. V době, kdy je dítě dost staré na to, aby identifikovalo situaci dvojí vazby, je již internalizována a dítě není schopno se jí postavit. Řešením je tedy vytvořit únik před protichůdnými logickými požadavky dvojí vazby ve světě bludného systému.

Podle filozofa a teologa Alana Wattse bylo dvojí vázání v zenovém buddhismu používáno jako terapeutický nástroj. Zenový Mistr cíleně vnucuje svým studentům dvojí vázání (prostřednictvím různých „zručných prostředků“, zvaných „enlightenment“), v naději, že dosáhnou osvícení (satori). Jedna z nejvýraznějších technik používaných zenovými Mistry, zejména těmi ze školy Rinzai) se nazývá koan, ve které dává svým studentům či studentkám, aby nasypali svou duševní energii do hledání odpovědi na ni. Jako příklad koanu může být student požádán, aby mistrovi představil své pravé já, „Ukaž mi, kdo skutečně jsi“. Podle Wattse si student nakonec uvědomí, že není nic, co by mohl udělat, a také nic, co by nemohl udělat, aby představil své pravé já, a tak se skutečně naučí buddhistickému pojetí anatmana (ne-já) přes reductio ad absurdum.

Doporučujeme:  Anatomie člověka

Teorie dvojité vazby Gregoryho Batesona je velmi složitá a byla vyzkoušena pouze částečně; v současných psychologických a experimentálních důkazech, které jsou nutné k prokázání příčinné souvislosti, jsou mezery. Současná subjektivní hodnocení jednotlivců, kteří čelí závažnému rozhodnutí, zatímco jsou vystaveni protichůdným sdělením, uvádějí pocity úzkosti. Tvrdí se, že pokud má teorie dvojité vazby skutečně zvrátit zjištění, která poukazují na genetický základ schizofrenie, jsou zapotřebí komplexnější psychologické a experimentální studie s různými typy rodin a napříč různými rodinnými kontexty.[5] Současné chápání schizofrenie bere v úvahu komplexní interakci genetických, neurologických i emočních stresorů včetně rodinné interakce.

Neuro-lingvistické programování

Oblast neurolingvistického programování také používá výraz „double bind“. Grinder a Bandler (oba měli osobní kontakt s Batesonem) tvrdili, že zpráva může být sestavena s více zprávami, kdy příjemce zprávy získá dojem volby – i když obě možnosti mají stejný výsledek na vyšší úrovni záměru. Tomu se v terminologii NLP říká „double bind“. [6] To má uplatnění jak v prodeji, tak v terapii. Prodavač se může zeptat „Chcete platit v hotovosti nebo kreditní kartou?“ Oba výsledky předpokládají, že osoba provede nákup, zatímco třetí možnost, tedy nenakupovat, je ze seznamu možností záměrně vyloučena. Přesně řečeno, „v hotovosti nebo kreditní kartou?“ není double-bind, protože v tom není žádný rozpor.

Pokud prodavač prodával knihu o zlech obchodu, pak by to možná mohla být „pravá“ dvojitá vazba, ale pouze v případě, že kupující již věřil, že obchod je zlo, a cítil se donucen nebo povinen knihu koupit.