Existenciální psychoterapie je částečně založena na existenciálním přesvědčení, že lidské bytosti jsou na světě samy. Tato osamělost vede k pocitům bezvýznamnosti, které lze překonat pouze vytvořením vlastních hodnot a významů. Máme moc tvořit, protože máme svobodu volby. Při vlastním rozhodování přebíráme plnou odpovědnost za výsledky a neobviňujeme nikoho jiného než sebe, pokud je výsledek menší než to, co bylo žádoucí. Psychoterapeut pomáhá svým pacientům/klientům na této cestě: zjistit, proč je pacient/klient přetížen úzkostmi z osamělosti a bezvýznamnosti, najít nové a lepší způsoby, jak tyto úzkosti zvládnout, učinit nová a zdravá rozhodnutí a vyjít z terapie jako svobodná a zdravá lidská bytost.
Existenciální terapie se zaměřuje na rozvoj sebeuvědomění pacienta/klienta tím, že nahlíží hluboko do problematiky naší osamělosti, nesmyslnosti a úmrtnosti. Terapeut klade důraz na schopnost pacienta/klienta svobodně se rozhodovat v přítomnosti, nikoliv pod vlivem deterministických aspektů nebo minulých podmiňovacích podmínek. Existencialista se pokouší přeměnit nesmyslnost na smysluplnost, čímž dodává pacientovi/klientovi odvahu k vlastním zdravým rozhodnutím a k vedení společensky prospěšného života. Existenciální terapeuti mají své vlastní jedinečné názory na lidskou povahu, mentální dysfunkci, wellness a terapeutické techniky.
I když jsou lidé na světě v podstatě sami, toužíme být spojeni s ostatními. Chceme mít smysl v jejich životech, zatímco oni mají smysl v našich, ale nakonec si musíme uvědomit, že nemůžeme být závislí na ostatních, pokud jde o naši validaci, a s tímto uvědoměním si konečně uvědomujeme a chápeme, že jsme v podstatě sami. Výsledkem tohoto odhalení je úzkost z vědomí, že naše validace musí přicházet zevnitř a ne od druhých. Tato úzkost je pozitivní věc, protože nás nutí uvědomit si hranice lidské existence a to nás činí schopnými přemýšlet o životě místo toho, abychom žili bezmyšlenkovitě.
Lidské bytosti jsou také smrtelné. Když se vyrovnáváme s faktem, že naše životy jsou omezené, vzniká u nás ještě větší úzkost: bojíme se smrti. Vědomí, že někdy v budoucnu přestaneme být děsivé, je zároveň povzbuzující, protože je aktuální právě teď. Souhra života a smrti je jedna z věcí, která nám dává určitou jistotu.
A konečně, lidé jsou zodpovědní. Být izolovaný, osamělý a svobodný ve výběru znamená, že člověk nemůže přisuzovat vinu za své problémy někomu jinému. Jedinec sám se rozhoduje, a proto je zodpovědný za výsledky. V kterémkoli okamžiku můžeme svobodně činit různá rozhodnutí, a tak se znovu vymýšlet; po celý život jsme zároveň architektem, plánovačem i stavitelem našich životů.
Neexistuje nic takového jako psychická dysfunkce nebo nemoc v existenciálním pohledu. Každý způsob bytí je pouze vyjádřením toho, jak se člověk rozhodne žít svůj život. Nicméně člověk se může cítit neschopný vyrovnat se s úzkostí z toho, že je na světě sám. Pokud ano, může mu existenciální psychoterapeut pomoci tyto pocity přijmout, místo aby se je snažil změnit, jako by bylo něco špatně. Každý má svobodu vybrat si, jak bude v životě žít, nicméně to může zůstat bez povšimnutí, protože dělat změny je obtížné; může se zdát snazší a bezpečnější nedělat rozhodnutí, za která bude zodpovědný. Mnoho lidí si z různých společenských důvodů nebude uvědomovat alternativní volby v životě.
Je možné, aby lidé čelili úzkostem života čelem a přijali lidský stav samoty, aby si libovali ve svobodě volby a převzali plnou odpovědnost za svá rozhodnutí. Odvážně se chopí kormidla svého života a kormidlují jakýmkoli směrem se rozhodnou; mají odvahu jím být. Člověk nepotřebuje zatýkat pocity nesmyslnosti, ale může si pro svůj život vybrat nové významy. Tím, že buduje, miluje a vytváří, je schopen žít život jako své vlastní dobrodružství. Může přijmout vlastní smrtelnost a překonat strach ze smrti.
Existenciálně orientovaný psychoterapeut vede své pacienty/klienty ke konfrontaci s životními úzkostmi. Pokud pacient/klient plně nevyužíval svobodu volby, povede poradce k odhalení toho, jak a proč uvízl. Možná, že pacient/klient nechává ostatní dělat důležitá rozhodnutí, která by měl dělat on sám. Je možné, že se pacient/klient bojí podstoupit rizika potřebná k růstu a místo toho volí snadnou a neohrožující cestu. Poradce povzbudí svého pacienta/klienty k zamyšlení se nad osamělostí a nesmyslností života a k pochopení toho, že si musí najít vlastní způsob, jak se s těmito úzkostmi vyrovnat. Poradce se nesnaží tyto úzkosti eliminovat, ale naopak vybízí pacienta/klienta, aby se jim postavil čelem. Alternativní cesty lze zkoumat společně. Rizika spojená s těmito cestami lze vyhodnotit a pacient/klient pak bude moci činit nová, autentičtější rozhodnutí. Existenciální poradce se příliš nezabývá minulostí pacienta/klienta. Důraz je naopak kladen na rozhodnutí, která mají být učiněna v přítomnosti. Poradce a klient se mohou zamýšlet nad tím, jak klient odpovídal na životní otázky v minulosti, ale pak se pozornost přesune k hledání nového a zvýšeného vědomí v přítomnosti a umožnění nové svobody a odpovědnosti jednat.