Groupthink je termín, který zavedl psycholog Irving Janis v roce 1972, aby popsal proces, kterým může skupina činit špatná nebo iracionální rozhodnutí. V situaci groupthink se každý člen skupiny snaží přizpůsobit své názory tomu, co považuje za konsenzus skupiny. V obecném smyslu se to zdá být racionálním způsobem, jak k situaci přistupovat. To však vede k situaci, kdy se skupina nakonec dohodne na akci, kterou by každý člen mohl individuálně považovat za nemoudrou (riskantní posun).
Janisova původní definice pojmu byla „způsob myšlení, do kterého se lidé zapojují, když jsou hluboce zapojeni do soudržné skupiny, když snahy členů o jednomyslnost převažují nad jejich motivací realisticky hodnotit alternativní cesty jednání“. Slovo groupthink mělo připomínat mince George Orwella (jako doublethink a duckspeak) z fiktivního jazyka Newspeak, který vylíčil ve svém románu Devatenáct osmdesát čtyři.
Skupinové myšlení se vyskytuje ve výborech a ve velkých organizacích. Janis původně studoval bombardování Pearl Harboru, válku ve Vietnamu a invazi do Zátoky sviní. Nedávno, v roce 2004, zpráva zpravodajského výboru Senátu USA o předválečném hodnocení zpravodajských služeb USA v Iráku obvinila skupinové myšlení z neschopnosti správně interpretovat zpravodajské informace týkající se iráckých zbraní hromadného ničení.[1]
Příčiny a příznaky skupinového myšlení
Janis vyjmenoval osm příznaků, které podle něj svědčily o skupinovém myšlení:
Konečně, sedm příznaků rozhodnutí ovlivněné groupthink jsou:
Jedním z mechanismů, který konzultanti managementu doporučují, aby se vyhnuli skupinovému myšlení, je vložit odpovědnost a autoritu za rozhodnutí do rukou jediné osoby, která se může obrátit na ostatní s žádostí o radu. Jiní radí, aby předem vybraný jedinec převzal roli nesouhlasu s jakýmkoli předloženým návrhem, čímž se zvýší pravděpodobnost, že ostatní jedinci budou prezentovat své vlastní nápady a poukážou na nedostatky v jiných – a sníží se stigma spojené s tím, že jako první zaujme negativní postoje (viz Ďáblův advokát).
Anonymní zpětná vazba prostřednictvím schránky s návrhy nebo online chatu byla shledána jako užitečný lék na skupinové myšlení – negativní nebo nesouhlasné názory na návrhy mohou být vzneseny, aniž by byl kterýkoli jedinec identifikovatelný ostatními jako osoba, která podala kritiku. Tak je zachován sociální kapitál skupiny, protože všichni členové mají hodnověrné popření, že vznesli nesouhlasný bod.
Institucionální mechanismy, jako je obecný systém inspektorů, mohou také hrát roli v prevenci skupinového myšlení, protože všichni účastníci mají možnost se odvolat na jednotlivce mimo rozhodovací skupinu, který má pravomoc zastavit nekonstruktivní nebo škodlivé trendy.
Další možností je dát každému účastníkovi skupiny kus papíru, to se děje náhodně a bez toho, aby si to mohl přečíst někdo jiný než příjemce. Dva kusy papíru mají na sobě napsáno „disent“, ostatní jsou prázdné. Lidé musí disentovat, pokud to papír říká (jako Ďáblův advokát), nikdo není schopen zjistit, jestli druhá osoba vyjadřuje disent proto, že obdržela předem označený kus papíru „disent“, nebo proto, že je to upřímný disent. Také, jako u každého Ďáblova advokáta, existuje možnost, že osoba přijímající tuto roli by přemýšlela o problému způsobem, který by neměla, pokud ne pod touto rolí, a tak by podporovala kreativní a kritické myšlení.
Dalším způsobem, který je zvláště užitečný ve velmi asymetrických vztazích (jako ve třídě), je říci něco, co je v podstatě špatně nebo nepravdivě, a dát (nebo je zřejmé, že osoby, které mohou být groupthinking vědět o tom) potřebné informace, aby si uvědomily, že jejich nesoulad dříve, pokud na začátku třídy učitel řekl studentům, že tak učiní a neřekl jim, když to udělal až do konce třídy, by byli stimulováni ke kritice a „zpracování“ informací místo toho, aby je pouze asimilovali.
Alternativou k skupinovému myšlení je formální konsenzuální rozhodovací proces, který nejlépe funguje ve skupině, jejíž cíle jsou spíše kooperativní než konkurenční, kde se může vybudovat důvěra a kde jsou účastníci ochotni se učit a uplatňovat usnadňující dovednosti.
Robert S. Baron tvrdí, že nedávné výzkumy a testování nebyly schopny obhájit souvislost mezi určitými předchozími jevy se skupinovým myšlením.[1] To může být jednoduše způsobeno tím, že teorie skupinového myšlení je velmi obtížné testovat v laboratorní situaci za použití vědecké metody. Alfinger a Esser také došli ke stejnému závěru.[2] Po ukončení své studie prohlásili, že jsou potřeba lepší metody testování Janisových příznaků. Není možné vytvořit v laboratořích stejné podmínky, za kterých pracují významné vládní skupiny. Není možné vytvořit stejnou úroveň stresu a tlaku, jakou zažívají vysoce postavení vládní úředníci, s tím, že budoucnost celého národa visí na vlásku. Baron také tvrdí, že model skupinového myšlení se vztahuje na mnohem širší spektrum skupin, než Janis původně uzavřel. Toto tvrzení je třeba ještě vyzkoušet.
^ Senátní výbor pro zpravodajské služby dospěl ve své jednohlasné zprávě z července 2004 k závěru, že „Zpravodajská komunita (IC) trpěla kolektivní domněnkou, že Irák má aktivní a rostoucí program zbraní hromadného ničení (WMD). Tato dynamika „skupinového myšlení“ vedla analytiky, sběratele a manažery Zpravodajské komunity jak k interpretaci nejednoznačných důkazů jako přesvědčivě svědčících o programu zbraní hromadného ničení, tak k ignorování či minimalizaci důkazů, že Irák nemá aktivní a rozšiřující se programy zbraní hromadného ničení. Tato domněnka byla tak silná, že nebyly využity formalizované mechanismy IC vytvořené k zpochybnění domněnek a skupinového myšlení.“