Haagské úmluvy byly mezinárodní smlouvy sjednané na první a druhé mírové konferenci v nizozemském Haagu v letech 1899 a 1907 a patřily spolu s Ženevskými úmluvami k prvním formálním prohlášením válečných zákonů a válečných zločinů v rodícím se tělese sekulárního mezinárodního práva.
První mírová konference se konala od 18. května a byla podepsána 29. července 1899 a vstoupila v platnost 4. září 1900, Haagská úmluva z roku 1899 se skládala ze čtyř hlavních oddílů a tří dodatečných prohlášení (poslední hlavní oddíl je z nějakého důvodu totožný s prvním dodatečným prohlášením):
Hlavním účinkem úmluvy byl zákaz používání některých druhů moderních technologií ve válce: bombardování ze vzduchu, chemický boj a náboje s dutou špičkou. Úmluva také zřídila Stálý rozhodčí soud.
Konference byla svolána na naléhání Michaila Nikolajeviče Muravjova, ministra zahraničí Ruska. Jejími delegáty byli Fjodor Martens a Ivan Bloch.
Druhá mírová konference se konala od 15. června do 18. října 1907 s cílem rozšířit původní Haagskou úmluvu, upravit některé části a přidat další s větším zaměřením na námořní válku. Ta byla podepsána 18. října 1907 a vstoupila v platnost 26. ledna 1910. Skládala se ze třinácti oddílů, z nichž dvanáct bylo ratifikováno a vstoupilo v platnost:
Podepsána byla také dvě prohlášení:
Britskou delegaci tvořili 11. lord Reay (Donald James Mackay), sir Ernest Satow a Eyre Crowe. Ruskou delegaci vedl Fjodor Martens. Brazilskou delegaci vedl státník Ruy Barbosa, jehož příspěvek byl zásadní pro obranu principu právní rovnosti národů.
Ženevský protokol k Haagské úmluvě
Ženevský protokol k Haagské úmluvě, i když nebyl sjednán v Haagu, je považován za dodatek k úmluvě. Byl podepsán 17. června 1925 a vstoupil v platnost 8. února 1928 a trvale zakazuje použití všech forem chemické a biologické války ve svém jediném oddíle nazvaném Protokol o zákazu použití dusivých, jedovatých nebo jiných plynů a bakteriologických metod válčení ve válce. Protokol vyrostl z rostoucího odporu veřejnosti proti chemické válce po použití yperitu a podobných látek v první světové válce a z obav, že chemická a biologická válka by mohla vést k děsivým důsledkům v jakékoli budoucí válce. Protokol byl od té doby rozšířen Úmluvou o biologických zbraních (1972) a Úmluvou o chemických zbraních (1993).