Gadamer se narodil v německém Marburgu jako syn farmaceutického chemika, který později působil také jako rektor tamní univerzity. Gadamer odolal otcovu naléhání, aby se věnoval přírodním vědám, a stále více se zajímal o humanitní vědy. Vyrůstal a studoval ve Vratislavi pod Hönigswaldem, ale brzy se přestěhoval zpět do Marburgu, kde studoval u neokantovských filozofů Paula Natorpa a Nicolaie Hartmanna. V roce 1922 obhájil disertační práci.
Krátce nato Gadamer navštívil Freiburg a začal studovat u Martina Heideggera, který byl tehdy nadějným mladým učencem, jenž dosud nezískal profesuru. Stal se tak jedním ze skupiny studentů jako Leo Strauss, Karl Löwith a Hannah Arendtová. S Heideggerem se sblížili, a když Heidegger získal místo v Marburgu, Gadamer ho tam následoval. Byl to Heideggerův vliv, který dal Gadamerově myšlence charakteristický charakter a odvedl ho od dřívějších neokantovských vlivů Natorpu a Hartmanna.
Gadamer se habilitoval v roce 1929 a většinu počátku třicátých let strávil přednášením v Marburgu. Na rozdíl od Heideggera byl Gadamer silně antinacistický, i když během Třetí říše nebyl politicky aktivní. Během nacistických let nedostal placenou funkci a nikdy nevstoupil do Strany; teprve ke konci války dostal jmenování v Lipsku. V roce 1946 byl americkými okupačními silami shledán neposkvrněným nacismem a jmenován rektorem univerzity. Komunistické východní Německo se Gadamerovi nelíbilo o nic víc než Třetí říše a odešel do západního Německa, kde přijal nejprve místo ve Frankfurtu nad Mohanem a poté nástupnictví Karla Jasperse v Heidelbergu v roce 1949. V této pozici zůstal jako emeritní až do své smrti v roce 2002.
Během této doby dokončil své magnum opus Pravda a metoda (v roce 1960) a zapojil se do své slavné debaty s Jürgenem Habermasem o možnosti překročení historie a kultury s cílem najít skutečně objektivní pozici, ze které by mohl kritizovat společnost. Debata byla neprůkazná, ale znamenala začátek vřelých vztahů mezi oběma muži. Byl to Gadamer, kdo zajistil Habermasovi první profesuru v Heidelbergu. Další pokus angažovat Jacquese Derridu se ukázal jako méně poučný, protože oba myslitelé měli tak málo společného. Po Gadamerově smrti Derrida označil jejich neschopnost najít společnou řeč za jeden z nejhorších debaklů jeho života a vyjádřil v hlavním nekrologu pro Gadamera svůj velký osobní a filozofický respekt.
Gadamerovým filozofickým projektem, jak je vysvětleno v knize Pravda a metoda, bylo rozpracování konceptu „filozofické hermeneutiky“, který Heidegger inicioval, ale nikdy se jím podrobně nezabýval. Gadamerovým cílem bylo odkrýt podstatu lidského chápání. V knize Gadamer tvrdil, že „pravda“ a „metoda“ jsou ve vzájemném rozporu. Kritizoval dva přístupy k lidským vědám (Geisteswissenschaften). Na jedné straně byl kritický k moderním přístupům k humanitním vědám, které se modelovaly podle přírodních věd (a tedy podle přísných vědeckých metod). Na druhé straně se ohradil proti tradičnímu německému přístupu k humanitním vědám, reprezentovanému například Friedrichem Schleiermacherem a Wilhelmem Dilthem, kteří věřili, že správná interpretace textu znamená obnovení původního záměru autora, který ho napsal.
V kontrastu k oběma těmto postojům Gadamer argumentoval, že lidé mají „historicky ovlivněné vědomí“ (wirkungsgeschichtliches Bewußtsein) a že jsou zakotveni v konkrétní historii a kultuře, která je formovala. Interpretace textu tedy zahrnuje splynutí horizontů, kdy učenec najde způsoby, které historie textu artikuluje s jejich vlastním pozadím. Pravda a metoda nemá být programovým prohlášením o nové „hermeneutické“ metodě interpretace textů. Gadamer zamýšlel, aby Pravda a metoda byla popisem toho, co vždy děláme, když věci interpretujeme (i když to nevíme): „Mým skutečným zájmem bylo a je filosofické: ne to, co děláme nebo co bychom měli dělat, ale to, co se nám děje nad rámec našeho chtění a konání“ (Pravda a metoda (2nd edn Sheed and Ward, London 1989) xxviii).
Pravda a metoda vyšla dvakrát v angličtině a revidované vydání je dnes považováno za směrodatné. Německé vydání Gadamerových Sebraných děl obsahuje svazek, ve kterém Gadamer rozpracovává svou argumentaci a rozebírá kritické reakce na knihu. A konečně, Gadamerova esej o Celanovi (nazvaná „Kdo jsem a kdo jsi?“) je mnohými – včetně Heideggera a Gadamera samotného – považována za „druhý svazek“ nebo pokračování argumentace v Pravdě a metodě.
Kromě práce v oblasti hermeneutiky je Gadamer dobře známý také dlouhým seznamem publikací o řecké filosofii. Zatímco Pravda a metoda se stala ústředním tématem jeho pozdější kariéry, velká část Gadamerova raného života se soustředila na studium klasiky. Jeho práce o Platónovi je například některými považována za stejně důležitou jako jeho práce o hermeneutice.