Helsinská deklarace, vypracovaná Světovou lékařskou asociací, je souborem etických zásad pro lékařskou komunitu, pokud jde o pokusy na lidech. Původně byla přijata v červnu 1964 ve finských Helsinkách a od té doby prošla osmi revizemi, naposledy v roce 2000. Deklarace rozšiřuje zásady, které byly poprvé uvedeny v Norimberském kodexu, a uplatňuje tyto myšlenky specificky na klinický výzkum.
Prohlášení se zabývá prováděním klinického výzkumu a činí důležitý rozdíl mezi terapeutickým a neterapeutickým výzkumem. Toto rozlišení však bylo v pozdějších verzích prohlášení odstraněno. Prohlášení podobně jako Norimberský kodex učinilo informovaný souhlas ústředním požadavkem pro etický výzkum a zároveň umožňuje náhradní souhlas, pokud je účastník výzkumu nezpůsobilý, fyzicky nebo duševně nezpůsobilý k udělení souhlasu nebo nezletilý. Prohlášení rovněž uvádí, že výzkum s těmito skupinami by měl být prováděn pouze tehdy, pokud je výzkum nezbytný pro podporu zdraví zastoupené populace a pokud tento výzkum nelze provádět na právně způsobilých osobách. Dále uvádí, že pokud je subjekt právně nezpůsobilý, ale schopen dát souhlas s rozhodnutími o účasti na výzkumu, musí být kromě souhlasu zákonně pověřeného zástupce získán i souhlas.
Deklarace je důležitá v historii etiky výzkumu jako první významná snaha lékařské komunity regulovat sama sebe. V zásadě tento dokument připravil půdu pro implementaci procesu Institutional Review Board /nezávislé etické komise (IRB/IEC) (Shamoo & Irving, 1993) v USA a etické komise, komise pro etický přezkum nebo Human Research Ethics Committees (HREC) v některých dalších zemích. Tyto předpisy vstoupily v platnost v roce 1981 a jsou zapouzdřeny v revizi z roku 1991 na US Department of Health and Human Services titul 45 CFR 46 podčásti A, B, C a D. Podčást A („Společné pravidlo“) je základním standardem etiky, kterým se řídí jakýkoliv výzkum financovaný vládou v USA a téměř všechny akademické instituce nutí své výzkumníky, aby dodržovali tato prohlášení o právech bez ohledu na financování.
V říjnu 2000 byla Deklarace revidována tak, aby odrážela kontroverzi vyvolanou placebem kontrolovanými studiemi financovanými Střediskem pro kontrolu nemocí Spojených států v Africe ohledně účinku přípravku Zidovudene na prevenci perinatálního přenosu HIV v rozvojovém světě. Tato revize zastávala názor, že standardy péče v rozvinutém světě by se měly vztahovat na jakoukoli léčbu nebo její výzkum prováděný na jakýchkoli lidských subjektech. Odpůrci této revize tvrdili, že pokud v dané zemi neexistují žádné standardy péče, pak jsou placebem kontrolované studie vhodné. Jiní přijali utilitární argument, když se domnívali, že by se měl uplatnit princip distribuční spravedlnosti, vzhledem k tomu, že z tohoto výzkumu budou mít prospěch mnozí, i když několik jich zůstává pozadu, když je léčba dostupná.