Nezávislý život, jak jej vidí jeho zastánci, je filozofie, způsob pohledu na zdravotní postižení a společnost a celosvětové hnutí lidí se zdravotním postižením, kteří hlásají, že pracují pro sebeurčení, sebeúctu a rovné příležitosti.
Ve většině zemí zastánci Hnutí IL tvrdí, že předpojaté představy a převážně lékařský pohled na zdravotní postižení přispívají k negativním postojům vůči osobám se zdravotním postižením a vykreslují je jako nemocné, defektní a deviantní osoby, jako objekty profesionálního zásahu, jako zátěž pro sebe a své rodiny, závislé na charitě jiných lidí. Tyto představy mají podle analýzy IL důsledky pro možnosti osob se zdravotním postižením vychovávat vlastní rodiny, získat vzdělání a práci, což následně vede k tomu, že osoby se zdravotním postižením tvoří velkou část chudých v jakékoli zemi.
Hnutí za nezávislý život vzniklo z hnutí za práva zdravotně postižených, které vzniklo v 70. letech 20. století. Hnutí IL pracuje na nahrazení konceptů integrace, normalizace a rehabilitace odborníků na speciální vzdělávání a rehabilitaci novým paradigmatem, které vyvinuli sami lidé se zdravotním postižením. Prvními ideologiemi a organizátory hnutí za nezávislý život byli lidé s rozsáhlým zdravotním postižením. Ještě dnes se zdá, že poselství hnutí je nejpopulárnější mezi lidmi, jejichž život závisí na pomoci s činnostmi každodenního života a kteří jsou podle názoru Hnutí IL nejvíce vystaveni opatrovnické péči, paternalistickým postojům a kontrole ze strany profesionálů.
Filozofie nezávislého života předpokládá, že lidé se zdravotním postižením jsou nejlepšími odborníky na jejich potřeby, a proto musí převzít iniciativu, individuálně i kolektivně, při navrhování a prosazování lepších řešení a musí se organizovat, aby získali politickou moc. Ideologie nezávislého života zahrnuje kromě de-profesionalizace a sebereprezentace také de-medializaci zdravotního postižení, de-institucionalizaci a cross-invaliditu (tj. začlenění do Hnutí IL bez ohledu na diagnózy).
Ve filozofii nezávislého života jsou zdravotně postižení lidé vnímáni především jako občané a pouze druhotně jako spotřebitelé zdravotní péče, rehabilitace nebo sociálních služeb. Jako občané v demokratických společnostech mají podle Hnutí IL osoby se zdravotním postižením stejné právo na účast, na stejnou škálu možností, míru svobody, kontroly a sebeurčení v každodenních životních a životních projektech, které ostatní občané považují za samozřejmost. Aktivisté IL proto požadují odstranění infrastrukturních, institucionálních a názorových bariér a přijetí principu univerzálního designu. V závislosti na postižení jednotlivce jsou podpůrné služby, jako jsou asistenční technologie, příplatky k příjmu nebo osobní asistence, považovány za nezbytné pro dosažení rovných příležitostí. Jak zdůrazňuje Hnutí IL, posouzení potřeb a poskytování služeb musí uživatelům umožnit kontrolovat jejich služby, svobodně si vybírat mezi konkurenčními poskytovateli služeb a důstojně žít v komunitě. Peněžité dávky nebo přímé platby upřednostňují aktivisté IL před věcnými službami, pokud jde o výsledky pro kvalitu života uživatelů a efektivitu nákladů.
Hnutí IL se v průběhu let rozšířilo ze Severní Ameriky na všechny kontinenty, přizpůsobilo se různým kulturám a ekonomickým podmínkám a obohatilo se jimi. K tématům, jako je přechod od institucionálního ke komunitnímu životu, přechod ze školy do zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, organizování a obhajoba komunit, kultura postižení, dívky a ženy se zdravotním postižením a také postižení a rozvoj, existuje značný soubor výzkumů, vzdělávacích materiálů a příkladů osvědčených postupů. Podpora hnutí a využití jeho práce se staly důležitou složkou sociální politiky mnoha zemí.
„Nezávislé žití neznamená, že chceme všechno dělat sami, nikoho nepotřebujeme a rádi žijeme v izolaci. Nezávislé žití znamená, že ve svém každodenním životě požadujeme stejná rozhodnutí a kontrolu, kterou naši nepostižení bratři a sestry, sousedé a přátelé považují za samozřejmost. Chceme vyrůstat ve svých rodinách, chodit do školy v sousedství, jezdit stejným autobusem jako naši sousedé, pracovat v zaměstnání, které je v souladu s naším vzděláním a zájmy, a vychovávat vlastní rodiny. Jsme hluboce obyčejní lidé sdílející stejnou potřebu cítit se začleněni, uznáváni a milováni.“ Dr. Adolf Ratzka,
Centra pro nezávislý život
V roce 1972 bylo založeno první Centrum pro nezávislé žití aktivisty z řad zdravotně postižených, které vedl Ed Roberts, v kalifornském Berkeley. Tato centra byla vytvořena, aby nabízela podporu vrstevníků a modelování rolí, a jsou řízena a řízena osobami se zdravotním postižením. Podle přístupu IL může být příklad vrstevníka, někoho, kdo byl v podobné situaci, silnější než zásahy profesionála bez postižení při analýze své situace, při převzetí odpovědnosti za svůj život a při vývoji strategií zvládání situace.
Podle Hnutí IL se za vzájemné podpory může každý – včetně osob s rozsáhlým vývojovým postižením – naučit být iniciativnější a mít nad svým životem větší kontrolu. Vzájemná podpora se například využívá v kurzech Nezávislé životní dovednosti, kde se lidé žijící se svými rodinami nebo v institucích učí, jak vést svůj každodenní život v rámci přípravy na samostatný život.
V závislosti na veřejných službách v komunitě mohou centra pomáhat s poskytováním a přizpůsobováním bydlení, s poskytováním osobní asistence nebo s právní pomocí. Obvykle centra spolupracují s místními a regionálními vládami na zlepšení infrastruktury, zvyšování povědomí o problematice zdravotního postižení a lobbují za legislativu, která podporuje rovné příležitosti a zakazuje diskriminaci.