Interpersonální kompatibilita je pojem, který popisuje dlouhodobou interakci mezi dvěma nebo více jedinci z hlediska snadnosti a pohodlí komunikace.
Přestože již od dávných dob existují různé koncepty interpersonální kompatibility (viz např. Platónova Lysis), v psychologii nebyla navržena žádná obecná teorie interpersonální kompatibility. Existující koncepty jsou v mnoha detailech rozporuplné, počínaje ústředním bodem – zda je kompatibilita způsobena odpovídajícími psychologickými parametry nebo jejich komplementaritou. Zároveň je myšlenka interpersonální kompatibility extrémně populární v nevědeckých a antivědeckých kruzích, např. Astrologická kompatibilita).
Mezi stávajícími psychologickými nástroji pro studium a/nebo měření interpersonální kompatibility stojí za zmínku:
Socionika navrhla teorii vztahů mezi typy psychologických jevů založenou na modifikované verzi teorie psychologických jevů C.G. Junga. Komunikace mezi typy je popsána pomocí konceptu informačního metabolismu navrženého Antonim Kępińskim. Nicméně socionická teorie je poněkud kontroverzní kvůli nedostatku experimentálních dat (i když socionická data jsou mnohem reprezentativnější než např. data Ackoffa a Emeryho).
Alternativní hypotézy mezitypových vztahů byly později navrženy stoupenci MBTI (Keirseyho hypotéza kompatibility mezi Keirseyho temperamenty, graf mezitypových vztahů od Joea Butta a Mariny Margaret Heissové, LoveTypes od Alexandera Avily a některé další teorie) Ani jedna z těchto hypotéz není běžně přijímána v Myers-Briggsově typové teorii. MBTI v Rusku je často zaměňována se socionikou, i když 16 typů v těchto teoriích je popsáno odlišně a nekorelují přesně.
Důvodem absence teorie psychologické kompatibility mohou být následující problémy:
Bylo naznačeno, že MHC hraje roli ve výběru potenciálních partnerů, prostřednictvím čichu. MHC geny tvoří molekuly, které umožňují imunitnímu systému rozpoznat vetřelce; obecně platí, že čím rozmanitější jsou MHC geny rodičů, tím silnější je imunitní systém potomků. Proto by bylo prospěšné mít vyvinuté systémy rozpoznávání jedinců s různými MHC geny a přednostně je vybírat k rozmnožování.
Yamazaki a kol. (1976) ukázali, že je to případ myších samců, kteří dávají přednost samicím s různým MHC. Podobných výsledků bylo dosaženo u ryb.
V roce 1995 švýcarský biolog Claus Wedekind určil MHC-nepodobné tendence výběru partnera u lidí. V experimentu skupina vysokoškolaček čichala trička, která nosili muži po dvě noci, bez deodorantu, kolínské vody a voňavých mýdel. Ženy dávaly přednost pachům mužů s rozdílnými MHC před jejich vlastními. Nicméně jejich preference byla obrácená, pokud užívaly perorální antikoncepci. Hypotéza je, že MHC ovlivňují volbu partnera a že perorální antikoncepce může toto ovlivnit. Studie v roce 2005 na 58 testovaných subjektech potvrdila druhou část – užívání perorální antikoncepce přimělo ženy dávat přednost mužům s MHC podobným jejich vlastním. Nicméně bez perorální antikoncepce neměly ženy žádnou zvláštní preferenci, což je v rozporu s dřívějším zjištěním. Nicméně jiná studie v roce 2002 ukázala výsledky odpovídající Wedekindově – otcem zděděné pachy spojené s HLA ovlivňují preferenci pachů a mohou sloužit jako sociální podněty.
V roce 2008 Peter Donnelly a jeho kolegové navrhli, že MHC souvisí s volbou páření u některých lidských populací.
Komplementarita v sociální psychologii je definována na základě mezilidského kruhu (Carson, 1969), podle kterého mezilidské chování spadá do kruhu se dvěma rozměry, a to dominancí (tj. dominantní – submisivní) a vřelostí (tj. nepřátelsky – přátelsky). Uvádí, že každé mezilidské chování vyvolává určité reakce jiného interaktivního jedince. Chování a reakce, kterou vyvolává, jsou prý komplementární (Horowitz, Dryer, & Krasnoperova, 1997), když přátelské chování plodí přátelské chování a dominantní chování plodí submisivní chování. Když lidé nedají pozvanou odpověď, je to prý nedoplňující se interakce. Pokud chování první osoby vyvolává reakci druhé osoby, která odpovídá cílům druhé osoby, pak je druhá osoba spokojena; jinak je druhá osoba frustrovaná (Dryer & Horowitz, 1997).
Faktory ovlivňující komplementaritu
Vysoká komplementarita v agentském chování se nachází v kancelářském prostředí, zatímco vysoká komplementarita v komunálním chování se nachází v jiném než kancelářském prostředí (Moskowitz et al. 2007). V kancelářském prostředí může být dominantní agentské chování, jako je stanovování cílů a předkládání návrhů, doplněno submisivním agentským chováním, jako je vyhýbání se vedení a nevyjadřování vlastních názorů. Doma, rekreace a další, na jedné straně, přátelské komunální chování, jako je usmívání, může vyvolat podobné chování, jako je kompromis ohledně rozhodnutí. Na druhé straně, nepřátelské komunální chování, jako je projevování netrpělivosti, může zplodit podobné chování, jako je neukazování žádné odezvy na partnery (Moskowitz et al. 2007).
Vysoká komplementarita se nachází u dohlížitelů (vysoce postavení, vysoce výkonní), mohou jednat svobodně svým vlastním způsobem. Méně komplementarity se nachází u dohlížitelů (málo postavení, málo výkonní), protože se obvykle řídí společenskými normami, které formují jejich chování. (Moskowitz, 2007; Locke, 2007).
Předpokládá se, že vysoká míra komplementarity je v čase stabilnější než tato nízká míra komplementarity (Tracey, 2004). Vyšší míra komplementarity se vyvíjí, když se lidé znají delší dobu, než když se seznamují nově (Tracey, 2004; Markey, Kurtz, 2006 uvedeno v Moskowitz, 2007). Rozporný výsledek je však zjištěn i ve studii provedené Ansellem (2008).
Zmírňující účinek rozdílu mezi pohlavími v komplementaritě
Doplňkovost může být ovlivněna různými styly vztahů mezi muži a ženami. Dívky obecně milují společné chování, jako je společenská konverzace a sebeodhalování, zatímco chlapci milují dominantní chování, jako je soutěživá, organizovaná nebo drsná hra. Tyto vývojové rozdíly mohou mít za následek rozdílné vztahy mezi vrstevníky. Studie Ansella (2008) mezi 120 vysokoškolskými studenty zjistila, že ženy uvádějí výrazně větší komplementaritu než muži mezi dyady spolubydlících. Čím vyšší úroveň komplementarity v chování dominance, jako je stanovování cílů a předkládání návrhů, jak se vyskytuje u dyad mužů i žen, tím byl vztah hlášen soudržnější (Ansell, 2008).