The Language Instinct je kniha Stevena Pinkera, která vyšla v roce 1994. Pinker v ní tvrdí, že lidé se rodí s vrozenou schopností mluvit. Kromě toho se s pochopením zabývá tvrzením Noama Chomského, že veškerý lidský jazyk vykazuje známky univerzální gramatiky. V závěrečné kapitole Pinker nesouhlasí se skepsí, kterou Chomsky projevuje v tom, že evoluce přírodním výběrem je rovnocenná výzvě vysvětlit lidský jazykový instinkt.
Některé oblasti mozku, které se podílejí na zpracování jazyka: Broca’s area, Wernicke’s area, Supramarginal gyrus, Angular gyrus, Primary Auditory Cortex.
Mnoho recenzentů hodnotí knihu jako dobře napsanou a poutavou. Jeden z nich zašel tak daleko, že Pinkera označil za jediného lingvistu, kterého zná a který umí psát čtivou prózu.
Pinker si klade za cíl vyvrátit čtenáři řadu běžných představ o jazyce, např. že děti je třeba naučit ho používat, že gramatika většiny lidí je špatná, že kvalita jazyka neustále klesá, že jazyk má velký vliv na možný rozsah myšlení člověka (Sapir-Whorfova hypotéza) a že nelidská zvířata se jazyk naučila (viz Velká opice). Každé z těchto tvrzení je podle něj nepravdivé. Pinker naopak považuje jazyk za schopnost, která je vlastní pouze lidem a vznikla evolucí za účelem vyřešení specifického problému komunikace mezi společenskými lovci a sběrači. Jazyk přirovnává ke specializovaným adaptacím jiných druhů, jako je tkaní pavučin pavouky nebo chování bobrů při stavbě hrází, a všechny tři nazývá „instinkty“.
Tím, že Pinker nazývá jazyk instinktem, chce říci, že není lidským vynálezem v tom smyslu, v jakém je jím zpracování kovů nebo dokonce psaní. Zatímco tyto technologie mají jen některé lidské kultury, jazyk jako takový mají všechny kultury. Jako další důkaz univerzálnosti jazyka Pinker uvádí, že děti spontánně vymýšlejí konzistentní gramatickou řeč (kreolštinu), i když vyrůstají mezi smíšenou kulturní populací, která mluví neformálním obchodním pidžinem bez konzistentních pravidel. Neslyšící děti „žvatlají“ rukama, stejně jako ostatní běžně žvatlají hlasem, a spontánně vymýšlejí znakové jazyky se skutečnou gramatikou, a nikoli hrubý systém ukazování „já Tarzan, ty Jane“. Jazyk (řeč) se vyvíjí i bez formální výuky nebo aktivních pokusů rodičů opravovat dětskou gramatiku. Tyto znaky naznačují, že spíše než lidským vynálezem je jazyk vrozenou lidskou schopností. Pinker také odlišuje jazyk od obecné schopnosti lidského uvažování a zdůrazňuje, že není pouhým znakem vyspělé inteligence, ale spíše specializovaným „mentálním modulem“.
Mimochodem, rozlišuje lingvistické pojetí gramatiky, jako je umísťování přídavných jmen, od formálních pravidel, jako jsou ta v Prvcích stylu, a říká, že ta nejsou ani instinktivní, ani užitečná a existují hlavně proto, aby se prodávaly knihy o stylu. Skutečnost, že pravidla jako „nekončete věty předložkami“ se musí explicitně vyučovat, ukazuje, jak jsou pro skutečnou komunikaci irelevantní; proto by se s nimi nemělo smířit.
Důsledky hypotézy jazykového instinktu jsou dalekosáhlé. Jazyk a podobné schopnosti jsou jedny z vlastností, které člověka nejzřetelněji odlišují od ostatních živočichů, a myslitelé jako Alfred Russell Wallace a Samuel Taylor Coleridge je považovali za Boží dílo. Pokud jsou jazyk a další duševní schopnosti skutečně vysvětlitelné jako produkty evoluce, jak tvrdí Pinker, pak k popisu toho, proč tyto schopnosti existují, není náboženství nutné.
Pinker zpochybňuje i obory astrobiologie a umělé inteligence. Pokud je jazyk specializovanou schopností, která se vyvinula u předků člověka, aby mu pomohla přežít v určitém prostředí, pak (vysmívá se) je pátrání po inteligenci podobné člověku jinde ve vesmíru (např. SETI) stejně marné, jako by sloni prováděli pátrání po mimozemských chobotech a považovali všechny druhy, které choboty nepoužívají, za podřadné. Pinker uvádí soutěž o Loebnerovu cenu v oblasti umělé inteligence jako důkaz, že tento obor má stále daleko k dosažení smysluplné konverzační schopnosti nebo dokonce věrohodného rozboru běžné psané angličtiny. (Účastníci soutěže tvrdí, že jejich konverzační přístup k chatterbotům se neustále vyvíjí a dosahuje praktických výsledků.)
Pinkerova argumentace je v souladu s jeho dalšími knihami How the Mind Works (pojednává o široké škále duševních schopností jako o specializovaných modulech vytvořených evolucí) a The Blank Slate (popírá, že lidé jsou formováni výhradně kulturou, nikoli instinkty). Jeho tvrzení jsou rovněž podobná tvrzením Edwarda O. Wilsona (Consilience: The Unity of Knowledge), Richarda Dawkinse (The Selfish Gene), Douglase Hofstadtera (Godel, Escher, Bach) a Richarda Brodieho (Virus mysli). Každý z těchto myslitelů obhajuje sociobiologii, tedy koncepci, podle níž lze lidské chování a myšlení nejlépe vysvětlit pomocí evoluce genů a memů. Souhrnně se tyto pokusy o aplikaci evoluční teorie na psychologii označují jednoduše jako evoluční psychologie. Protože sociobiologie/evoluční psychologie zpochybňuje tradiční představy o povaze myšlení, morálky a emocí, zůstává tento obor kontroverzní.