Fichte se narodil v Rammenau v Horní Lužici. V roce 1780 začal studovat na Jenském teologickém semináři. V roce 1784, aniž by dokončil studium, Fichte studium ukončil. Fichte pracoval jako soukromý učitel v Curychu a v roce 1790 se zasnoubil s Johannou Rahnovou, která byla shodou okolností neteří slavného básníka F. G. Klopstocka. V roce 1790 začal Fichte studovat Kantova díla, která měla mít trvalý vliv na trajektorii jeho života a myšlení. Nedlouho po setkání s Kantem v Königsbergu vydal Fichte své první dílo Pokus o kritiku veškerého zjevení (1792), knihu, která zkoumá spojitosti mezi božským zjevením a Kantovou kritickou filozofií. První vydání knihy vyšlo bez Kantova nebo Fichteho vědomí, bez Fichteho jména a podepsané předmluvy; bylo tedy mylně považováno za nové dílo samotného Kanta. Všichni, včetně prvních recenzí knihy, předpokládali, že autorem je Kant; když Kant objasnil zmatek a otevřeně pochválil dílo a autora, Fichteho reputace prudce vzrostla: „…nejvíce šokující a udivující zpráva…nikdo jiný než Kant by nemohl napsat tuto knihu. Tato úžasná zpráva o třetím slunci na filozofickém nebi mě uvedla do takového zmatku…“
Fichte zemřel na tyfus ve věku dvaapadesáti let. Jeho syn Immanuel Hermann Fichte také přispěl k filozofii.
Fichteho filozofické spisy
Fichte napodoboval Kantův obtížný styl a vytvářel díla, která byla sotva srozumitelná. „Bez váhání se vrhal na svou velkou
zručnost ve stínu a temnotě tím, že často před svými žáky poznamenal, že ‚na světě je jen jediný člověk, který by mohl plně porozumět jeho spisům;
a dokonce i on byl často na rozpacích, aby pochopil svůj skutečný význam.‘“ Tato poznámka byla často mylně připisována Hegelovi.
Fichte nepodpořil Kantův argument o existenci noumena, o „věcech v sobě“, o nadsmyslové realitě přesahující kategorie lidského rozumu. Fichte vnímal přísné a systematické oddělování „věcí v sobě“ (noumena) a věcí „tak, jak se nám jeví“ (jevy) jako výzvu ke skepsi. Než by Fichte k takovému skepticismu vyzýval, předložil radikální návrh, že bychom měli zahodit představu o noumenal světě a místo toho přijmout fakt, že vědomí nemá oporu v takzvaném „reálném světě“. Fichte se ve skutečnosti proslavil tím, že založil argument, že vědomí není zakotveno v ničem mimo sebe sama. Fenomenální svět jako takový vzniká z vědomí sebe sama, z činnosti ega a z morálního uvědomění. Jeho student (a kritik), Schopenhauer, napsal:
— Schopenhauer, Parerga a Paralipomena, sv. I, §13
Ve svém díle Základy přirozeného práva (1796) Fichte tvrdil, že sebeuvědomění je společenský jev – důležitý krok a možná první jasný krok, který v tomto směru učinila moderní filosofie. Nezbytnou podmínkou sebeuvědomění každého subjektu je pro Fichteho existence jiných racionálních subjektů. Tyto ostatní vyvolávají nebo vyvolávají (fordern auf) subjekt nebo já ze svého nevědomí a do vědomí sebe sama jako svobodného jedince.
Fichtův účet vychází z obecného principu, že I se musí založit jako jednotlivec, aby se vůbec mohl založit, a že aby se mohl založit jako jednotlivec, musí se rozpoznat jako by byl povolán nebo povolán (Aufforderung) jiným svobodným jedincem (jinými svobodnými jedinci) – povolaným navíc k omezení své vlastní svobody z úcty ke svobodě druhého. Stejná podmínka platila a platí samozřejmě i pro ostatní (další) v jeho vývoji. Vzájemné uznání racionálních jedinců se tedy ukazuje být podmínkou nutnou pro jedince ‚I‘ obecně. Tento argument pro intersubjektivitu je tak stěžejní pro pojetí sebe sama vyvinuté v Jenově nauce vědy (aka ‚Wissenschaftslehre‘), že Fichte jej ve svých pozdějších přednáškách (jeho Nova Methodo) začlenil do své revidované prezentace samotných základů svého systému, kde předvolání zaujímá své místo vedle původního pocitu, který zaujímá místo staršího Anstosse (viz níže) jako omezení absolutní svobody I a zároveň jako podmínku pro stejné.
Tato myšlenka je rozpracováním a rozšířením jeho ústředního filozofického díla, nauky o vědě (aka ‚Wissenschaftslehre‘), kde ukázal, že vědomí já závisí na odporu nebo kontrole něčím, co je chápáno jako ne součást já, ale není bezprostředně připsatelné konkrétnímu smyslovému vnímání.
Samotné „I“ („Das Ich“) si tuto situaci nastavuje samo pro sebe (samo se pózuje). To ‚set‘ (setzen) neznamená ‚vytvořit‘ objekty vědomí. Dotyčný princip pouze konstatuje, že podstata „i“ spočívá v prosazování vlastní identity, tj. že vědomí předpokládá vědomí sebe sama. Takovou bezprostřední sebeidentitu však nelze chápat jako psychologický fakt, ani jako čin či náhodu nějaké dříve existující látky či bytosti. V odborné terminologii Fichte je třeba původní jednotu sebevědomí chápat jako akci a zároveň jako produkt téhož Já, jako fakt a/nebo čin (Tathandlung), jednotu, která je předpokládána a obsažena v každém faktu a každém aktu empirického vědomí, ačkoliv se v něm nikdy jako taková neobjevuje.
To „já“ se musí nastavit (setzen), aby vůbec bylo „já“; ale může se nastavit jen do té míry, do jaké se nastaví jako omezené. Navíc si ani nemůže stanovit vlastní omezení ve smyslu vytváření nebo vytváření těchto omezení. Konečné Já nemůže být základem jeho vlastní pasivity. Má-li se naopak „já“ pro Fichte vůbec vydat na cestu, musí jednoduše zjistit, že je omezeno, což je objev, který Fichte charakterizuje jako odpor či odpor (Anstoss) vůči svobodné praktické činnosti „já“. Takové původní omezení „já“ je však omezením pro „i“ jen do té míry, do jaké je vymezeno „i“ jako omezení. I to podle Fichteho analýzy dělá tak, že si nastaví vlastní omezení, nejprve jako pouhý pocit, pak jako vjem, pak jako intuici věci a nakonec jako předvolání jiné osoby. Anstoss tak poskytuje základní impuls, který nejprve uvede do pohybu celý složitý řetězec činností, které nakonec vyústí v naše vědomé prožívání sebe i druhých jako empirických jedinců i světa kolem nás.
Ačkoliv Anstoss hraje podobnou roli jako věc sama o sobě v kantovské filozofii, na rozdíl od Kanta není Fichteho Anstoss něčím cizím I. Místo toho označuje původní setkání I s vlastní konečností. Spíše než tvrdit, že ne-I je příčinou nebo základem Anstossu, Fichte tvrdí, že ne-I je nastaveno I právě proto, aby si vysvětlilo anstoss, tedy aby si uvědomilo anstoss.
Wissenschaftslehre sice demonstruje, že takový Anstoss musí nastat, má-li nastat sebeuvědomění, ale je zcela neschopný odvodit nebo vysvětlit skutečný výskyt takového Anstosse – leda jako podmínku pro možnost vědomí. V souladu s tím existují přísné meze toho, co lze očekávat od jakéhokoli a priori dedukce zkušenosti, a toto omezení, pro Fichteho, platí stejně tak pro Kantovu transcendentální filozofii.
Podle Fichteho může transcendentální filosofie vysvětlit, že svět musí mít prostor, čas a kauzalitu, ale nikdy nedokáže vysvětlit, proč mají objekty ty zvláštní rozumné vlastnosti, které náhodou mají, nebo proč jsem tímto determinujícím jedincem spíše než jiným. To je něco, co já prostě musí objevit zároveň s tím, že objevuje svou vlastní svobodu, a vlastně jako podmínku pro tu druhou.
Další díla a antisemitismus
Fichte také rozvinul teorii státu založenou na myšlence soběstačnosti. Podle něj by měl stát kontrolovat mezinárodní vztahy, hodnotu peněz a zůstat autarkií.
Kvůli této nutnosti mít vztahy s jinými racionálními bytostmi, aby bylo dosaženo vědomí, Fichte píše, že musí existovat „vztah práva“, ve kterém existuje vzájemné uznání racionality oběma stranami.
Ve svém dřívějším díle z roku 1793 zabývajícím se ideály a politikou Francouzské revoluce: Beiträge zur Berichtigung der Urteile des Publikums über die Französische Revolution (Příspěvky k nápravě veřejného úsudku týkajícího se Francouzské revoluce) nazval Židy „státem ve státě“, který by mohl „podkopat“ německý národ (GA I/1: s. 292-293). Pokud jde o to, aby Židé získali „občanská práva“, napsal, že by to bylo možné pouze tehdy, pokud by se někomu podařilo „useknout jim všechny hlavy za jednu noc a posadit jim na ramena nové, které by neměly obsahovat jedinou židovskou myšlenku.“ (tamtéž.) Fichte používaly nacionalistické kruhy před první světovou válkou a během ní k posílení národního cítění.
Hrobky Johanna Gottlieba Fichteho a jeho ženy Johanny Marie, Dorotheenstaedtischer Friedhof (hřbitov), Berlín
Některé z Fichteho nejznámějších děl jsou z poslední dekády jeho života, kdy v Berlíně přednášel široké veřejnosti na nejrůznější témata.
Patří mezi ně dvě díla z roku 1806: Charakteristika současného věku, kde Fichte nastiňuje svou teorii různých historických a kulturních epoch, a polomystické dílo: Cesta k požehnanému životu; nebo nauka o náboženství, která obsahuje jeho nejrozsáhlejší myšlenky o náboženství. A v roce 1808 přednesl sérii projevů v Berlíně okupovaném Francouzi, Adresy k německému národu, které se měly stát jeho nejkontroverznějším dílem pro jeho německý šovinismus.
V roce 1810, částečně proto, že vzdělávací témata v Adresy…, i když univerzita sama byla navržena v souladu s návrhy Wilhelm von Humboldt a částečně proto, že jeho dřívější práce na univerzitě v Jeně, Fichte byl proveden první předseda filozofie na nové univerzitě v Berlíně, kde byl také rektorem.
Fichte také pokračoval v soukromých a univerzitních přednáškách o dalších verzích svého Wissenschaftslehre. Nicméně, kromě krátké práce o sotva 15 stranách z roku 1810: Věda poznání ve svém obecném obrysu, Fichte žádný z těchto přednáškových kurzů nezveřejnil. Malý výběr byl publikován třicet let po Fichteho smrti jeho synem, ale drtivá většina byla zpřístupněna teprve nedávno v posledních desetiletích dvacátého století, v Gesamtausgabe. Tyto spisy zahrnují podstatně přepracované verze Wissenschaftslehre z let 1810, 1811 a 1813, stejně jako Doktrína práva (1812), Doktrína etiky (1812).
Britský filozof Isaiah Berlin označil Fichteho spolu se svým německým idealistou Hegelem, francouzským materialistou Helvetiem, Rousseauem, socialistickým Saint-Simonem a savojským konzervativcem Maistrem za myslitele, kteří představovali ideologický základ moderního autoritářství, ve své knize Freedom and Its Betrayal: Six Enemies of Human Liberty (Svoboda a její zrada: Šest nepřátel lidské svobody).
Je rozdělena do čtyř částí.
Část I: Publikovaná díla
Část II: Neveřejné spisy
Část III: Korespondence
Část IV: Přepisy přednášek.