Konverzační model psychoterapie byl vymyšlen anglickým psychiatrem Robertem Hobsonem a vyvinut australským psychiatrem Russellem Mearesem. Hobson poslouchal nahrávky své vlastní psychoterapeutické praxe s více narušenými klienty a uvědomil si způsoby, jakými může pacientovo já – jeho jedinečný smysl pro osobní bytí – ožívat a rozvíjet se nebo být zničeno v proudu konverzace v ordinaci. Konverzační model vidí cíl terapie jako umožnění růstu pacientova já prostřednictvím podpory formy konverzačního vztahu nazvaného „osamělost-pospolitost“. Tato fráze připomíná Winnicottovu představu o důležitosti schopnosti být „sám v přítomnosti druhého“ a Rogersovu představu o „bezpodmínečném pozitivním ohledu“. Klient se nakonec cítí být uznáván, přijímán a chápán jako ten, kým je; je podporován jeho smysl pro osobní bytí nebo já; a může začít odhazovat destruktivní obranu, která narušuje jeho smysl pro osobní bytí. Vývoj já předpokládá schopnost ztělesňovat a překlenovat dialektiku „aloneness-togetherness“ – spíše než být nakloněn buď schizoidní izolaci (aloneness) nebo slučování identifikace s druhým (togetherness).
Konverzační model, který byl manualizován jako Psychodynamicko-interpersonální terapie, byl podroben výsledkovému výzkumu a prokázal účinnost při léčbě deprese, psychosomatických poruch, sebepoškozování a hraniční poruchy osobnosti.
.