Malování je praxe nanášení barvy, pigmentu, barvy nebo jiného média na povrch (podklad).
To, co umožňuje malbu, je vnímání a znázornění intenzity. Každý bod v prostoru má jinou intenzitu, kterou lze v malbě znázornit černou a bílou a všemi odstíny šedi mezi nimi. V praxi mohou malíři artikulovat tvary tak, že vedle sebe postaví plochy různé intenzity; použitím jen barvy (stejné intenzity) lze znázornit jen tvary symbolické. Základní prostředky malby jsou tedy odlišné od ideologických prostředků, jako jsou geometrické obrazce, různé úhly pohledu a organizace (perspektiva) a symboly. Například malíř vnímá, že určitá bílá stěna má v každém bodě jinou intenzitu, kvůli odstínům a odrazům od okolních objektů, ale v ideálním případě je bílá stěna stále bílou stěnou v naprosté tmě. V technické kresbě je také ideální tloušťka čáry, která vymezuje ideální obrysy objektu v rámci percepčního rámce odlišného od toho, který používají malíři.
Rytmus je důležitý jak v malbě, tak v hudbě. Rytmus je v podstatě pauza včleněná do těla (sekvence). Tyto pauzy umožňují tvořivé síle zasáhnout a přidat nové výtvory – formu, melodii, zabarvení. Rozložení formy nebo jakéhokoli druhu informace má v daném uměleckém díle zásadní význam a přímo ovlivňuje estetickou hodnotu tohoto díla. Je to proto, že estetická hodnota je závislá na funkčnosti, tj. svoboda (pohybu) vnímání je vnímána jako krása. Volný tok energie, v umění i v jiných formách „techne“, přímo přispívá ke estetické hodnotě.
Estetika a teorie malby
Apelles aneb Umění malby (detail), reliéf Giottovy zvonice ve Florencii, Itálie, Nino Pisano, 1334–1336
Estetika je studium umění a krásy; byla to důležitá otázka pro takové filozofy 18. a 19. století jako Kant nebo Hegel. Klasičtí filozofové jako Platón a Aristoteles také teoretizovali o umění a malbě zvlášť; Platón ve svém filozofickém systému nebral v potaz malíře (stejně jako sochaře); tvrdil, že malba nemůže zobrazovat pravdu – je to kopie reality (stín světa idejí) a není nic jiného než řemeslo, podobné ševcovství nebo lití železa. V době Leonarda se malba stala bližším znázorněním pravdy, než byla malba ve starověkém Řecku. Leonardo da Vinci naopak řekl, že „Pittura est cousa mentale“ (malba je věcí mysli). Kant rozlišoval mezi Krásou a Sublime, a to v pojmech, které jasně dávaly přednost prvnímu. Ačkoli se nijak zvlášť nezmiňoval o malbě, tento pojem převzali malíři jako Turner a Caspar David Friedrich.
Hegel si uvědomil neúspěch dosažení univerzálního konceptu krásy a ve své estetické eseji napsal, že malba je jedním ze tří „romantických“ umění, spolu s poezií a hudbou pro její symbolický, vysoce intelektuální účel.