Metoda loci neboli Ars memoriae (umění paměti) je technika zapamatování, která se praktikuje již od dob klasicismu. Je to jakýsi mnemonický spojovací systém založený na místech (loci neboli lokacích), používaný nejčastěji v případech, kdy je třeba si zapamatovat dlouhé seznamy položek v pořadí. Vyučovala se po mnoho století jako součást učebních osnov ve školách jako součást rétorické nauky. Umožňovala řečníkovi snadno si zapamatovat kázání nebo řeč. Existuje mnoho technik zahrnujících metodu loci; ve středověkých školách, jako v Aristotelovi (Topics, Bk. 8), byla ‚ars memoriae‘ považována za součást dialektiky (uvažování) stejně jako rétorické nauky.
Zjednodušeně řečeno, když si vzpomenete na nějakou věc nebo nápad a uložíte ji na místo nebo s objektem, který je vám známý, vytváříte ve skutečnosti nové propojení mezi položkou, kterou si vybavíte, a položkou, která je již uložena ve vaší dlouhodobé paměti. Například když si zkusíte vzpomenout na plyšáka, budete mít jedno propojení s vaší dlouhodobou pamětí, kvůli zhoršení byste mohli položku ztratit.
Pokud však použijete metodu loci a napadne vás cíl nebo místo v domácnosti a položíte tam plyšáka, existuje více odkazů, které vás vyzvou k odvolání plyšáka i v případě, že ztratíte odkaz přímo z plyšáka do vaší dlouhodobé paměti.
Loci jako architektura a „paměťový palác“
Ve starověké radě byly loki fyzickými místy, obvykle ve známé velké veřejné budově, jako je trh nebo kostel. Pro využití této metody člověk procházel budovou několikrát a prohlížel si v ní odlišná místa, pokaždé ve stejném pořadí. Po několika opakováních by měl být schopen si každé z míst spolehlivě zapamatovat a představit si je v pořádku. Pro zapamatování si řeči ji člověk rozdělí na části, z nichž každá je symbolizována živými smyšlenými předměty nebo symboly. V mysli pak umístí každý z těchto obrazů do loki. Pak si je lze postupně vybavit představou, že člověk znovu prochází budovou, navštěvuje každé z loki v pořádku a prohlíží si každý z obrazů, které byly umístěny do loki, čímž si vybaví každý kus řeči v pořádku. Ve středověku byla tato starověká metoda změněna, pravděpodobně pod vlivem židovských meditačních tradic, na představování si staveb popsaných v Bibli, všechny idealizované: Exodusův stánek, Šalamounův chrám, vizionářský chrám proroka Ezechiela, Nebeské město Apokalypsy. Taková vizionářská architektura silně ovlivnila vlastní stavební programy středověkých klášterů, poutních kostelů a katedrál (Carruthers, 1998).
Ve všech mnemonických uměních se radí, že mentální místa by měla být dobře osvětlena, jasně vymezena v určitém pořadí, v mírných intervalech od sebe. Čím více architektonického zpracování místností, průchodů a výklenků to má, tím lépe – v šestnáctém století se sledu architektonických loci někdy říkalo „Palác paměti“. Ale loci měla být také seskupena nebo „vykuchána“ do „krátkých“ souborů položek, ne více než to, co může oko mysli obsáhnout jedním pohledem: to je středověký ekvivalent toho, čemu dnes říkáme „pracovní paměť“ (Carruthers, 1990, Dudai 2002). Loci může být ve skutečnosti použito k zapamatování více než jedné sady uspořádaných věcí. Obrazy mohou být nahrazeny novými – loci jsou „vosková tabulka“ nebo „stránka“, na kterou se obrazy zapisují, jako se dá psát stylusem na trvalejší povrch. Charakteristiky obrazů, které člověk používá, jsou velmi důležité. Měly by být neobvyklé, živé a nápadné, a je dobré, když mají také emocionální obsah. Často se používají humorné, obscénní nebo svatokrádežné (jak se nám mohou zdát). Cílem je vytvořit jedinečně zapamatovatelný obraz (Frances Yates 1966, Small 1997).
Protože si lze snadno představit, jak se pohybuje paměťovou strukturou, která začíná v nějakém libovolném bodě, lze si snadno vybavit seznam, který začíná v kterémkoli bodě, a dokonce si jej snadno vybavit v obráceném pořadí. Této metodě se připisují zázračné paměťové výkony. Umění paměti je uměním kompozice, nikoli pomůckou k rotačnímu memorování. Ve středověku bylo pečlivě odlišeno od rotace, neboť s rotační pamětí se musí vždy postupovat ve stejném pořadí. Použití loci v rámci systému vytvořilo jakousi paměť, do níž lze vstupovat z nekonečného počtu míst, a lze s ní tedy pracovat – měnit ji, přešlapovat, chodit dozadu nebo dopředu nebo skákat dokola (Carruthers 1990; Carruthers, Ziolkowski 2002).
Podle Cicerova De Oratore tuto metodu vymyslel Simonides z Ceosu. Jak se vypráví, Simonides se účastnil večeře s řadou význačných Řeků, po níž vyšel ven. Náhle se zřítila střecha budovy a všichni uvnitř zahynuli. Během vykopávek sutin byl Simonides vyzván, aby identifikoval každého zabitého hosta. Podařilo se mu to tak, že před svým odchodem porovnal jejich totožnost s jejich pozicemi (loci) u stolu.
Raní mniši přizpůsobili umění paměti jako umění také kompozice, jak bylo vyučováno ve starověkých školách dialektiky a rétoriky a meditace. Stalo se základní metodou pro čtení a meditaci nad Biblí. V rámci této tradice se umění paměti předávalo do pozdějšího středověku a renesance (nebo raného novověku). Když byli po třináctém století oživeni Aristoteles, Cicero a Quintilian, humanističtí učenci rozuměli jazyku těchto starověkých spisovatelů v kontextu středověkých tradic, které znali nejlépe a které byly hluboce změněny mnišskými praktikami meditativní četby a kompozice (Carruthers, 1990, 1998).
Svatý Tomáš Akvinský měl důležitý vliv na propagaci této metody, když ji definoval jako součást Prudence a doporučil její použití k meditaci nad ctnostmi a ke zlepšení zbožnosti. Ve scholasticismu se umělá paměť začala používat jako metoda, jak si zapamatovat celý vesmír a cesty do nebe a pekla (Carruthers, Ziolkowski 2002). Dominikáni byli obzvláště důležití při propagaci jejího použití (Bolzoni 2004). Jezuitský] misionář Matteo Ricci, který od roku 1582 až do své smrti v roce 1610 pracoval na zavedení křesťanství do Číny, popsal ve svém díle Pojednání o mnemonice techniku paměťového paláce, ale nepochopil ji jako pouze pomůcku k absolvování zkoušek (jakýsi druh rotace) spíše než jako nástroj nové kompozice, ačkoliv se tradičně vyučovala, jak v dialektice, tak v rétorice, jako nástroj kompozice. Ricci se snažil získat přízeň s čínskou císařskou službu, která vyžadovala notoricky obtížné vstupní zkoušky (Spence 1984).
Snad po vzoru Metrodora, popsaném v Quintilianovi, použil Giordano Bruno v roce 1582 variaci techniky, v níž byly loci astrologickými symboly zvěrokruhu. Jeho propracovaná metoda, založená na kombinatorických soustředných kruzích španělského misionářského kazatele Ramona Lulla, a naplněná obrazy představujícími veškeré poznání světa, měla být v magickém smyslu použita jako cesta k dosažení srozumitelného světa mimo zdání, a tak umožnit člověku mocně ovlivňovat dění v reálném světě. Z jeho pěti hlavních tištěných děl byla tři z nich pojednáním o tomto Hermetickém okultním systému. Takové nadšené tvrzení o encyklopedickém dosahu umění paměti jsou rysem rané renesance (15.-16. století), ale daly vzniknout i vážnému vývoji v logice a vědecké metodě během šestnáctého a sedmnáctého století (Frances Yates, 1966). Umění paměti se začalo definovat především jako součást dialektiky a v sedmnáctém století bylo Pierrem Ramusem a Rodolphusem Agricolou asimilováno do učebních osnov logiky, kde přežívá dodnes jako nezbytný základ pro výuku Argument(Rossi 2000, Bolzoni 2001}.
V roce 1584 vypukla v Anglii obrovská polemika o této metodě, když ji puritáni napadli jako bezbožnou, protože vyvolává absurdní a obscénní myšlenky; byla to senzační, ale nakonec ne fatální šarvátka. Erasmus Rotterdamský a další humanisté, protestanti a katolíci, také potrestali praktikující umění paměti za to, že se marnotratně domáhali jeho účinnosti, i když oni sami pevně věřili v dobře založenou, spořádanou paměť jako základní nástroj produktivního myšlení (Carruthers, Ziolkowski 2002; Rossi 2000). Umění paměti jako takové bylo pak z velké části vypuštěno z učebních osnov na školách a univerzitách a dnes se většinou vyučuje a praktikuje neformálně, i když, nově definované jako Argumentace, verze zůstávají zásadní ve vysokoškolských kompozičních a logických kurzech. Umění paměti bylo také vyučováno v devatenáctém století jako užitečné pro veřejné řečníky, včetně kazatelů a mluvčích po večeři.
Odkaz na tyto techniky se dochoval dodnes v běžných anglických frázích „na prvním místě“, „na druhém místě“ a tak dále.
Všichni špičkoví pamětníci dnes tuto techniku ve větší či menší míře používají. Osminásobný mistr světa v paměti Dominic O’Brien[1] tuto techniku obhajuje. Jmenuje se pro ni „metoda cesty“. Nebo současný mistr světa v paměti Clemens Mayer z Německa použil pro svůj světový rekord v půlmaratonu, když si za půl hodiny zapamatoval 1040 náhodných číslic, což je cesta přes jeho dům dlouhá 300 bodů.