Monotematický blud je stav bludu, který se týká pouze jednoho konkrétního tématu. To je v kontrastu s tím, co je někdy nazýváno multi-tematické nebo polytematické bludy, kdy osoba má řadu bludů (typicky případ schizofrenie). Tyto poruchy se mohou objevit v souvislosti se schizofrenií nebo demencí nebo se mohou objevit bez jakýchkoli jiných známek duševní nemoci. Obvykle, když jsou tyto poruchy nalezeny mimo kontext duševní nemoci, jsou často způsobeny organickou poruchou v důsledku traumatického poranění mozku, mozkové mrtvice nebo neurologického onemocnění.
Lidé, kteří trpí těmito bludy v důsledku organické poruchy, často netrpí žádným zjevným intelektuálním nedostatkem ani nemají žádné jiné příznaky. Navíc si někteří z těchto lidí dokonce uvědomují, že jejich víra je bizarní, přesto se nedají přesvědčit, že jejich víra je falešná.
Bludy, které spadají do této kategorie jsou:
Všimněte si, že některé z těchto bludů jsou také někdy seskupeny pod zastřešujícím termínem syndrom dezidentifikace.
Současný výzkum kognitivní neuropsychologie ukazuje na dvoufaktorový přístup k příčině monotematických bludů1. Prvním faktorem je anomální zkušenost – často neurologická vada – která vede k bludu a druhým faktorem je narušení kognitivního procesu utváření víry.
Například u jednoho z těchto prvních faktorů několik studií poukazuje na to, že Capgrasovy bludy jsou výsledkem poruchy vlivové složky vnímání obličeje. Výsledkem je, že zatímco osoba může rozpoznat svého manžela (nebo jiného blízkého příbuzného), necítí typickou emocionální reakci, a tudíž manžel nevypadá jako osoba, kterou kdysi znal.
Předpokládá se také, že jiné monotematické bludy se vysráží z nějaké formy neurologické vady:
Jak ukázaly studie, tyto neurologické vady samy o sobě nestačí k vyvolání bludného myšlení. K upevnění a udržení bludu je nutný další druhý faktor, zkreslení nebo zhoršení kognitivního procesu utváření víry. Vzhledem k tomu, že v současné době nemáme pevný kognitivní model procesu utváření víry, je tento druhý faktor stále poněkud neznámý.
Některé výzkumy ukázaly, že lidé trpící bludy jsou náchylnější k unáhleným závěrům2, 3, 5, a tudíž by s větší pravděpodobností brali svou anomální zkušenost jako pravdivou a na základě těchto zkušeností dělali unáhlené úsudky. Navíc studie5 ukázaly, že jsou náchylnější k chybám v důsledku shodné předpojatosti – což svědčí o tendenci snažit se potvrdit pravidlo. Tyto dvě předpojatosti úsudku pomáhají vysvětlit, jak lidé náchylní k bludům mohli uchopit extrémní bludy a být velmi odolní vůči změnám.
Někteří badatelé tvrdí, že to stačí k vysvětlení bludného myšlení. Jiní badatelé však stále tvrdí, že tyto předsudky nestačí k vysvětlení, proč zůstávají v průběhu času zcela nepřístupné důkazům. Domnívají se, že v pacientově systému víry (pravděpodobně v pravé hemisféře) musí být nějaká další neznámá neurologická vada.