Morální štěstí je jev, kdy je morálnímu činiteli přiřazena morální vina nebo pochvala za čin nebo jeho následky, i když je jasné, že uvedený činitel neměl plnou kontrolu ani nad činem, ani nad jeho důsledky. Tento pojem, zavedený Bernardem Williamsem, spolu s jeho významem pro koherentní morální teorii rozvinuli Williams a Thomas Nagel ve svých příslušných esejích na toto téma.
Odpovědnost a dobrovolnost
Obecně řečeno, lidské bytosti mají tendenci korelovat, alespoň intuitivně, odpovědnost a dobrovolné jednání. Největší vina je tedy přisuzována osobám za jejich jednání a důsledky, které z něj vyplývají, pokud máme dobrý důvod se domnívat, že 1) jednání bylo provedeno dobrovolně a bez vnějšího nátlaku, a 2) agent pochopil celou škálu důsledků svých rozhodnutí a jednání, jak bylo možné důvodně předvídat buď v době, kdy bylo jednání provedeno, nebo před ní.
Naopak existuje tendence mít mnohem větší pochopení pro ty, kteří splňují některou z následujících podmínek: 1) agent byl přinucen k provedení úkonu; 2) agent provedl úkon náhodou a bez jakéhokoli vlastního zavinění nebo nedbalosti; a 3) agent v té době nevěděl a neměl možnost vědět, jaké důsledky jeho jednání přinese.
Tato korelace mezi odpovědností a dobrovolným jednáním je pro většinu lidí přijatelná na intuitivní úrovni; tato korelace se ostatně odráží i v americkém a evropském právu: z tohoto důvodu například zabití nebo zabití v sebeobraně s sebou nese podstatně jiný typ právního trestu (tj. formalizovanou morální vinu) než předem promyšlená vražda.
Thomas Nagel ve své eseji identifikoval čtyři druhy morálního štěstí. Druh, který je pro výše uvedený příklad nejpodstatnější, je „výsledné morální štěstí“.
Výsledné morální štěstí se týká následků jednání a situací. Ve výše uvedeném příkladu byli oba řidiči ovlivněni výsledným morálním štěstím v tom, že se konkrétní souhra okolností vyvinula dvěma různými způsoby: v jedné situaci se na silnici objevila chodkyně, ve druhé nikoli.
Nepřímé morální štěstí se týká okolí morálního činitele. Nejznámější příklad je uveden v Nagelově eseji. Vezměme si nacistické stoupence a stoupence v Hitlerově Německu. Byli a jsou hodni morální viny buď za spáchání morálně zavrženíhodných činů, nebo za to, že je nechali nastat, aniž by se jim snažili oponovat. Pokud však byli tito lidé v roce 1929 přesunuti do nějaké jiné země, pryč od blížících se nepřátelství jejich zaměstnavatelů, je docela možné, že by vedli zcela jiné životy, a my bychom jim nemohli přisoudit stejnou míru morální viny. Je to tedy dáno štěstím okolností, v nichž se nacházejí.
Konstitutivní morální štěstí se týká osobního charakteru morálního činitele. O tom, že vzdělání, výchova, geny a další do značné míry nekontrolovatelné vlivy do jisté míry formují osobnost, nelze příliš diskutovat. Navíc osobnost člověka do jisté míry diktuje jeho jednání. Morální vina je přisuzována jednotlivci za to, že je extrémně sobecký, i když toto sobectví je téměř jistě částečně způsobeno vnějšími vlivy prostředí.
Příčinná morální smůla, která se do značné míry rovná problému svobodné vůle, je nejméně podrobná z odrůd, které Nagel podrobně popisuje. Obecná definice je taková, že činy jsou určovány vnějšími událostmi, a jsou tedy důsledky událostí, nad nimiž osoba činící čin nemá žádnou kontrolu. Vzhledem k tomu, že lidé jsou omezováni ve výběru činů událostmi, které jim předcházejí, neměli by za takové činy nést odpovědnost.
Nagel byl kritizován za zahrnutí kauzálního morálního štěstí jako samostatné kategorie, protože se zdá být do značné míry nadbytečný. Nezahrnuje žádné případy, které již nejsou zahrnuty do konstitutivního a nepřímého štěstí, a zdá se, že existuje pouze za účelem nastolení problému svobodné vůle.
Někteří filozofové, například Susan Wolfová, se pokusili přijít s „šťastnými médii“, která nastolují rovnováhu mezi přímým odmítnutím morálního štěstí a jeho přijetím ve velkém. Wolfová v rámci takového usmíření zavedla pojmy racionalistické a iracionální postoje.
Iracionalistický postoj tvrdí, že stejná vina si nemusí zasloužit stejnou vinu, protože vina by měla záviset na následcích. Podle této logiky si šťastný řidič rozhodně nezaslouží tolik viny jako nešťastný řidič, i když jejich chyby byly stejné.
Wolf kombinuje tyto dva přístupy ve snaze usmířit napětí spojené s morálním štěstím zavedením konceptu ctnostného činitele. Ctnostný činitel by měl akceptovat, že má zvláštní spojení s důsledky svého jednání, včetně případů stejného zavinění (jako jsou šťastní / smolaři řidiči výše), a dokonce i v případech bez zavinění. Tento argument v podstatě zachovává racionalistické tvrzení, že stejné zavinění si stejně zaslouží vinu, a zároveň zachovává iracionalistické tvrzení, že různé výsledky by měly vést k tomu, že morální činitelé budou cítit a jednat jinak.
Je důležité zdůraznit rozdíl mezi vnitřní a vnější morální vinou nebo pochvalou. Wolf se domnívá, že outsideři by měli vinit šťastné a nešťastné řidiče stejnou měrou navzdory jejich intuici, že by se ti dva neměli cítit stejně špatně (tj. nešťastný řidič, který přejel chodce, by se měl cítit hůř). Nicméně sám nešťastný řidič by měl dobrovolně přijmout představu zvláštní souvislosti mezi svým jednáním a nešťastnými následky a přisoudit si více viny, než by měl šťastný řidič.