Emile Durkheim popsal anomii, což je stav relativní normnosti nebo stav, ve kterém byly normy erodovány. Norma je očekávání, jak se lidé budou chovat, a má podobu pravidla, které je spíše společensky než formálně vynucováno. Ve strukturální funkcionalistické teorii je tedy důsledkem normnosti, ať už na osobní nebo společenské úrovni, zavedení odcizení, izolace a desocializace, tj. jak se normy stávají pro jednotlivce méně závazné. jednotlivci ztrácejí smysl pro to, co je správné a co špatné.
Normlessness (nebo to, co Durkheim označil jako anomii) „označuje situaci, ve které se sociální normy regulující individuální chování rozpadly nebo již nejsou účinné jako pravidla chování“. Tento aspekt odkazuje na neschopnost ztotožnit se s dominantními hodnotami společnosti, nebo spíše s tím, co je vnímáno jako dominantní hodnoty společnosti. Seeman (1959: 788) dodává, že tento aspekt se může projevit zvláště negativním způsobem, „Anomická situace […] může být definována jako situace, ve které existuje vysoké očekávání, že společensky neschválené chování je nutné k dosažení daných cílů“. Tímto negativním projevem se podrobně zabývají Catherine Ross a John Mirowski v sérii publikací o nedůvěře, bezmoci, normlessness a kriminalitě.
Durkheim (1893) zavedl pojem anomie, aby popsal vznikající stav sociální deregulace, tj. normy nebo pravidla, která regulovala očekávání lidí, pokud jde o to, jak by se měli chovat mezi sebou, se rozpadaly a lidé už nevěděli, co od sebe očekávat. V raných, nespecializovaných společnostech lidé sdružovali svou práci pro výrobu potřeb pro přežití. Měli tendenci chovat se a myslet podobně, jak pracovali na dosažení skupinově orientovaných cílů. Když se společnosti staly složitější, práce se stala specializovanější a sociální vazby se staly neosobnější, jak se kultura přesunula od altruismu k ekonomickému, kde se práce vyměňovala za peníze. Pro jednotlivce bylo obtížné stanovit si své postavení a roli ve společnosti bez jasných norem, které by je vedly. Pokud se podmínky rychle změnily, řekněme během velké prosperity nebo velké deprese, sociální systém se dostal pod tlak a eroze stávajících norem bez jasných alternativ vedla k nespokojenosti, konfliktům a deviacím. Původní význam anomie tak neodkazoval na stav mysli, ale na vlastnost společenské struktury, v níž individuální touhy již nejsou regulovány společnými normami a kde v důsledku toho jsou jednotlivci ponecháni bez morálního vedení při sledování svých cílů.
Durkheim (1897) rozšířil konotaci na označení morálně deregulovaného osobního stavu vedoucího k sebevraždě, tj. tato normotvornost má psychologické účinky. Je zde jak osobní úzkost, tak narušení rytmu společenského života, jak roste ekonomické postavení a rodinná anomie tváří v tvář normotvornosti a bezmocnosti. Durkheim postuloval, a modernější výzkumy to potvrzují, že společenská anomie by mohla být převedena do behaviorální (pokus o sebevraždu), a attitudinální (normotvornost a bezmocnost) determinanty, pokud se na ni pohlíží s ohledem na její dopad na rodinu. Zejména u mladých existují významné rozdíly ve stupni normotvornosti a bezmocnosti pro sebevražedné a nonsuicidní adolescenty a jejich rodiny.
Neal & Collas (2000: 122) píší: „Normálnost se částečně odvozuje z podmínek složitosti a konfliktu, v nichž jednotlivci přestávají mít jasno ve složení a prosazování společenských norem. V životních podmínkách dochází k náhlým a náhlým změnám a normy, které obvykle fungují, se již nemusí jevit jako adekvátní pokyny pro chování“. To je zvláštní problém po pádu Sovětského svazu, masové migraci z rozvojových do rozvinutých zemí a obecném pocitu rozčarování, který charakterizoval 90. léta (Senekal, 2011). Tradiční hodnoty, které již byly zpochybňovány (zejména během 60. let), se v 90. letech setkaly s další skepsí, což vyústilo v situaci, kdy se jednotlivci spoléhají častěji na vlastní úsudek než na autoritativní instituce: „Jedinec se nejen stal více nezávislým na církvích, ale také na jiných společenských institucích. Jedinec může činit více osobních rozhodnutí v mnohem více životních situacích než dříve“ (Halman, 1998: 100). Tato rozhodnutí nejsou nutně „negativní“: Halmanova studie zjistila, že Evropané zůstávají relativně konzervativní morálně, i když autorita církve a dalších institucí se rozrostla.