Nutkavé chování je chování, které člověk dělá „nutkavě“, tj. ne proto, že ho to baví, ale protože cítí, že „musí“. Dvě nejčastější formy jsou:
Nutkavé chování obecně vzniká z obsedantních myšlenek a je poháněno pocitem nepohody, který lze popsat jako neklid, úzkost nebo pocit viny.
Jsou-li pocity viny v popředí, je to zpravidla přísné, neústupné, archaické svědomí, které je zpochybňováno. Někdy je chování zjevně následováním takového svědomí, jako v případě přehnaného opakování rodičovského příkazu „jdi se umýt“ v nutkavém mytí vyvolaném pocitem viny; někdy to může představovat jak poslušnost svědomí, tak jeho vzdor v následných činech, jako když je kámen odstraněn ze silnice a pak vrácen zpět, nebo když je plynový kohoutek nejprve zapnut a pak opět vypnut; někdy se poslušnost a vzdor spojují v jednom jediném činu.
Judith L. Rapoportová navrhla, že existují tři hlavní typy nutkavého chování – dáma, exaktérka a pračka. Dáma je znovu a znovu povinna se ujistit, že nenechala rozsvícená světla nebo odemčená okna a dveře; exaktérka k vytvoření symetrie v čemkoli od tkaniček do bot až po obočí; pračka k nekonečnému čištění sebe sama nebo předmětů kolem sebe.
Diskutuje se o některých kvazi-kompulzivních chování, jako je hazard, zda se jedná o příjemné závislosti, nebo egodystonické nutkání, tj. akce, kterým se subjekt pokouší odolat a shledává je sobě cizí.
Otto Fenichel naznačil, že existuje přechod mezi egocizáckými nutkáními a příjemnými impulsy v podobě nutkavých her nebo koníčků, jako je čtení atlasů, matematika nebo vymýšlení jazyků – posledně jmenovaná oblast, kde (Tolkienovými slovy) „jak jsi pánem, tvůj rozmar je zákon, a můžeš…být věčně otravován, pozměňován, zdokonalován, kolísat, podle své jazykové nálady“.