Guðrún agituje své syny, Hamðira a Sörliho, aby pomstili svou sestru.
Pomsta (mezi jinými také pomsta, odplata nebo vendeta) spočívá především v odplatě vůči osobě nebo skupině v reakci na domnělé provinění. Ačkoli mnoho aspektů pomsty připomíná nebo odráží pojem spravedlnosti, pomsta má obvykle škodlivější než harmonický cíl. Cíl pomsty obvykle spočívá v donucení domnělého provinilce, aby trpěl stejnou bolestí, která mu byla původně způsobena.
Pomsta, podtitul, který se neustále používá při oplácení laskavosti – tedy dělání něčeho zlého jiným, protože oni udělali něco vám – ve filosofii normálně zlobivý problém. Někteří mají pocit, že hrozba pomsty je nezbytná pro udržení spravedlivé společnosti. V některých společnostech se věří, že újma způsobená pomstou by měla být větší než ta původní, jako trest. Starozákonní filosofie „oko za oko“ (srov. Exodus 21:24) se snažila zmírnit povolené škody, aby se vyhnula vendetě nebo sérii násilných činů, které by se mohly vymknout kontrole – místo „desetinásobné“ pomsty by existovala prostá „rovnost utrpení“. Detraktoři tvrdí, že pomsta je jednoduchý logický klam, stejného tvaru jako „dvě křivdy dělají právo“. Někteří křesťané interpretují Pavlovo „Pomsta je má; já se odvděčím, praví Pán“ (Římanům 12:19, Král Jakub Version) tak, že pouze Bůh má morální právo se pomstít. Vskutku, každý hlavní náboženský systém obsahuje nějakou metodu pro zprostředkování sporů a pro omezení pomsty přičtením smyslu pro kosmickou spravedlnost, která nahradí často chybné justiční systémy světa lidí.
Ve starověkých společnostech, zejména v těch se slabými centrálními soudními systémy, bylo metodou, jak odradit od vraždy, umožnit rodině oběti pomstít zabití. Pokud by se však rodiny vraha a oběti neshodly ve svém morálním hodnocení zabití, s největší pravděpodobností by se neshodly také ve svém hodnocení jakýchkoli odvetných akcí, které byly podniknuty, a mohla by nastat krevní msta.
Vendetta neboli „krevní msty“ jsou sledy činů a protičinů motivovaných pomstou a prováděných po dlouhou dobu familiárními nebo kmenovými skupinami ve snaze o spravedlnost; byly důležitou součástí mnoha předindustriálních společností, zejména v oblasti Středomoří, a v některých oblastech stále přetrvávají. Ve středověku většina z nich nepovažovala urážku nebo újmu za urovnanou, dokud nebyla pomstěna, nebo alespoň zaplacena – odtud také rozsáhlý anglosaský systém „wergild“ (doslova „cena za člověka“), který dával určitou peněžní hodnotu určitým násilným činům ve snaze omezit spirálu pomsty kodifikováním odpovědnosti zločince. Příběh biskupa Wimunda ilustruje typickou nesmiřitelnost té doby: Jeho hrdina, ač slepý a uvězněný, by se pomstil svým nepřátelům, „kdyby měl byť jen vrabčí oko“.
V japonské feudální minulosti si třída samurajů udržovala čest své rodiny, klanu nebo svého pána praktikováním vražd z pomsty, neboli „katakiuchi“. Tyto vraždy se mohly týkat i příbuzných pachatele. Dnes je katakiuchi nejčastěji pronásledováno mírovými prostředky, ale pomsta zůstává důležitou součástí japonské kultury.
Cíl některých právních systémů je omezen na „spravedlivou“ pomstu – po vzoru trestů contrapasso, které čekají na odsouzené do Dantova Pekla, se někteří pokusili obrátit zločin proti zločinci, a to chytrými a často hrůznými způsoby.
Moderní západní právní systémy obvykle uvádějí jako svůj cíl reformu nebo převýchovu odsouzeného zločince. I v těchto systémech je však společnost pojímána jako oběť zločincových činů a pojem pomsty za takové činy je důležitou součástí konceptu spravedlnosti – zločinec „splácí svůj dluh společnosti“, což dokládají země jako Spojené státy, které pokračují v praxi trestu smrti.
Zajímavé je, že psychologové zjistili, že zmařené psychologické očekávání pomsty může vést k otázkám oběti.