Bulimia nervosa a anorexia nervosa jsou rozšířené v západních zemích, jako jsou Spojené státy, ale nedávné studie ukázaly, že jsou na vzestupu také v asijských zemích, jako je Čína. Existuje několik důvodů pro to, jako je čínská kultura a westernizace.Tudíž výzkumníci se zabývají těmito příčinami, takže mohou vědět, jak je léčit a předcházet jim.
Poruchy příjmu potravy, které byly kdysi považovány za rozšířené pouze v západních kulturách, jako jsou Spojené státy, jsou dnes k vidění u čínských žen. To je překvapivé, protože v minulosti to bylo vysoce nepravděpodobné. Jejich tělesné tvary, včetně kulatých tváří s mírnou baculatostí, ukazovaly jejich krásu a zdravý život. Proto, kdysi považované v Číně za neobvyklé, jsou dnes nespokojenost těla a poruchy příjmu potravy téměř stejně běžné jako v západních zemích.
V Číně se mnoho tradičních lidí drží kolektivistické kulturní tradice (nebo konfucianismu). Učí se přizpůsobovat jako vzájemně závislý celek spíše než jako jedinečné nezávislé bytosti. Tato závislost začíná v rodině, kde je vynucována hierarchie mezi rodiči a dětmi a děti jsou učeny být submisivní a poslušné. To může u dítěte vyvolat pocity vzpoury, což je důvod, proč se některé z nich mohou obrátit k poruchám příjmu potravy. Dítě chce mít určitou kontrolu, ale také nechce znevažovat své rodiče snahou o samostatnost, a tak je omezování jídla nebo svádění a očišťování svým způsobem jejich způsobem rozhodování.
Několik studií potvrdilo, že symptomy poruchy příjmu potravy způsobují kulturní faktory vedoucí ke vzpurnosti. Ulrike Schmidtová, profesorka poruch příjmu potravy, studovala tři pacienty s čínským původem, kteří se podíleli na záchvatovitých a očistných postojích. Její první pacient, pacient A, vyrůstal v Anglii. Rodiče pacienta A od ní jako od teenagera očekávali, že jim bude pomáhat s podnikáním, protože nemluvili plynně anglicky. K tomu jim ještě dávala většinu svých výdělků ze své práce a očekávalo se od ní, že se bude podílet na rodinném životě. Doktorka Schmidtová zjistila, že příznaky bulimie se objevily, protože usilovala o nezávislost, a přesto chtěla zůstat poslušná svým rodičům. Tento závěr podporuje myšlenku, že loajalita versus nezávislost hrála rozporuplnou roli, která vedla k symptomům poruchy příjmu potravy.
Dr. Schmidt navíc došel k závěru, že matka pacientky A ji vychovávala, když začala hubnout. Pacientka A toho proto využila, aby si vynahradila deprivace z dětství. Tato korelace mezi protichůdnými pocity dospívání nebo zůstávajícího mládí je další zkoumanou příčinou toho, proč u mladých čínských žen vznikají poruchy příjmu potravy. Joyce L. C. provedla studii v Shenzhenu a uvedla, že některé čínské ženy bojují s dospíváním a tak se jako kontrola obracejí k poruchám příjmu potravy. Jedna taková dívka své pocity popisuje, když říká:
„Jsem ráda malá holka. V dospělosti je třeba se starat o pocity lidí a komunikovat s ostatními. Většinou mě zklamou. Na vysoké škole jsem potkala dva studenty vyššího ročníku a zdálo se, že se ke mně zpočátku chovali dobře. Najednou se však ke mně začali chovat nepřátelsky a nepřátelsky. Cítila jsem se zrazená. Schovala jsem se na koleji, jediném místě, kde jsem se cítila bezpečně a bezpečně. Dopřávala jsem si záchvatovité přejídání a zvracení. Nechci, aby mi znovu ublížili.“
K bulimii se uchyluje jako ke způsobu, jak se skrýt před realitou a dopřávat si. Kvůli společenským normám v Číně je vidět, že některé ženy se uchylují k poruchám příjmu potravy jako k východisku ze stresu a obav.
Poruchy příjmu potravy v Číně vznikaly především kvůli westernizaci jejich měst prostřednictvím médií. Západní média zbožňují štíhlou, krásnou ženu. Tento nereálný standard láká ženy, aby zhubly dietou, cvičením a v případě nutnosti i operací, aby ho splnily. Kvůli nespokojenosti těla, kterou tento standard způsobuje, může vést k poruchám příjmu potravy.
Mnoho výzkumníků zkoumalo westernizaci jako příčinu poruch příjmu potravy u čínských žen a je to jedna z hlavních teorií, kterým se dnes věří. Lee a Lee ve studii různých úrovní socioekonomického rozvoje ve třech čínských komunitách porovnávali schopnosti poruch příjmu potravy u žen na střední škole. Zjistil, že ženy ve městech s vyššími příjmy, i když byly štíhlejší než ostatní ženy v méně modernizovaných městech, toužily po nižším indexu tělesné hmotnosti (BMI), měly větší míru tělesné nespokojenosti a celkově měly více příznaků, které se vztahují k rizikovým faktorům poruch příjmu potravy. Z jejich výsledků tedy vyplývá, že westernizace je pravděpodobnou příčinou zvýšených poruch příjmu potravy. Některé studie však naznačují, že vyšší poruchy příjmu potravy u čínských žen mají na svědomí jiné faktory, takže i když západní média mohou být jednou z příčin, nemusí být tou primární.
Jedním z dalších faktorů, s nimiž vědci přišli a které mohou přispět k vyšším poruchám příjmu potravy u čínských žen, jsou sociokulturní faktory, mezi něž patří genderové role, ekonomické příležitosti, náboženské hodnoty a kulturní objektivizace žen. Když dojde k rozvratným společenským změnám, u žen je větší pravděpodobnost poruch příjmu potravy. Naomi Wolfová si toho všimla, když řekla: „Čím více právních a materiálních překážek ženy překonaly, tím přísněji, těžce a krutěji nás začaly tížit obrazy ženské krásy.“ Jak ženy hledají rovnost, vzniká extrém ideálního tvaru těla.
To je vidět v mnoha případech v průběhu dějin v západních i nezápadních kulturách. Například v Americe během dvacátých a sedmdesátých let, kdy se role žen měnila nejvíce, „byly modelky v amerických módních časopisech nejštíhlejší a nejméně tvarované“. Na rozdíl od západní kultury studie ukázala, že korejské ženy jsou od ekonomických, sociálních a politických změn v osmdesátých letech až 2000 nespokojenější se svým tělem (Tsai, 2000). V jiné studii Jaehee Jung a Gordon B. Forbes zjistili, že mezi studentkami univerzity z Koreje a Spojených států mají Korejky větší rizikové faktory poruchy příjmu potravy než Američanky. Dospěli k závěru, že je to kvůli novějším společenským změnám žen v Koreji. Tudíž, protože obě skupiny žen byly stejně vystaveny působení západních médií, je tato teorie v rozporu s teorií westernizace jako příčiny vyšších poruch příjmu potravy.
Mnoho lidí má potíže s vyhledáním léčby v Číně, protože na pomoc terapeuta se osobně pohlíží svrchu jako na známku své důstojnosti, protože pokud člověk potřebuje pomoc, pak si nemůže pomoci sám, a to je ostudné. Oslovit ty, kteří mají poruchy příjmu potravy nebo příznaky poruchy příjmu potravy, tak může být obtížné. Navíc většina pacientů s poruchami příjmu potravy bude zpočátku obtížně hledat motivaci k překonání své poruchy příjmu potravy, protože si nejsou jisti, zda se chtějí změnit, a přesto vědí, že to potřebují, protože jim to pomůže v jejich životním stylu. Když terapeut začne léčit nového pacienta, musí se ujistit, že se s pacientem spojí a vytvoří profesionální, ale vstřícný vztah mezi klientem a terapeutem, protože toto spojení pacientovi pomůže.
Běžnou metodou, jak pomoci osobám s poruchami příjmu potravy, je zapojit rodinu. Výzkumníci zjistili, že na západních místech, jako je Anglie, je rodinná terapie užitečná a účinná. Nicméně v Číně, kvůli rozdílům v kultuře, někteří nezletilí pacienti odmítají pomoc a terapeutovi nevěří, protože to považují za jiný způsob, jak je rodiče ovládají. V případové studii, kterou provedla Joyce L. C. Ma, léčila sedmnáctiletou dívku, která její pomoc nepřijala. Dívka řekla:
„Je to sezení mého otce, ne moje sezení. Můj otec má problém a já žádný nemám. Všechno pro mě zařídil. Udělal toho příliš. Je mi zle z toho, jak se mi pořád plete do života. Věděl jsem, že sezení jsou i jeho domluva. Už se mi nelíbí být mu k dispozici. Takže se s vámi odmítám setkat.“
Aby se pacientovi dostalo pomoci, musí s ním terapeut nejdříve vytvořit pouto, aby mohl vyjádřit své potřeby a příčinu své poruchy.
Rodinná terapie v Číně se také ukázala jako přínosná, protože rodiny mohou mluvit o problémech v rodině. To zase posiluje pacienta a vytváří základ, kterého se může držet. Dosažení tohoto druhu terapeutického pouta je ovšem pro některé Číňany obtížnou částí kvůli kolektivistické kultuře, ve které žijí, kde se děti bojí promluvit proti svým rodičům, protože na ně nechtějí uvalit hanbu. Jakmile to však terapeut dokáže překonat, bude překonání jejich poruchy příjmu potravy mnohem snazší, než kdyby to byla individuální terapie.