Postmoderní psychologie je přístup k psychologii, který si klade otázku, zda je ve svém oboru skutečně možná konečná nebo singulární verze pravdy.
Zpochybňuje také modernistický pohled na psychologii jako na vědu jednotlivce, ve prospěch vnímání člověka jako kulturního/společenského produktu, jemuž dominuje spíše jazyk než vnitřní já.
Postmoderní psychologie se spoléhá na používání řady různých metodologií spíše než na jednotný přístup, aby přijala složitost reality a vyhnula se přílišnému zjednodušení. Postmodernismus zpochybňuje systematický, analytický přístup k chápání lidské psychiky, jak je již ze své podstaty chybný nemožností zaujmout odtažité, ‚objektivní‘ stanovisko; a upřednostňuje místo toho transmutabilní stanovisko, které může zachovat možnost pojmout vlastní já, které je samo decenterované.
Někdo by tvrdil, že samotný projekt postmoderní psychologie je v rozporu sám se sebou, v návaznosti na dekonstrukci jednotného já – uvadnutí či afanizi tématu, které má psychologie tradičně zkoumat.
Postmoderní psychologie je také spojována s Tetradem Marshalla McLuhana: „Tetradic logika“ údajně nám umožňuje přijmout vědění bez vědění v kontextu changingness.
Paul Vitz hovoří o dalším vývoji, o „transmoderní“ psychologii, jako o „nové mentalitě, která překračuje i proměňuje modernitu … (kde) psychologie by byla služebnicí filozofie a teologie, jak to od počátku mělo být“ – snažící se vyléčit duševní problémy integrovaným zásahem do lidské mysli a těla dohromady.