Psychoanalytická sociologie je vědní obor, který analyzuje společnost pomocí stejných metod, které psychoanalýza použila pro analýzu jedince.
„Psychoanalytická sociologie zahrnuje práci z odlišných sociologických tradic a politických pohledů“: její společný „důraz na nevědomé mentální procesy a chování činí z psychoanalytické sociologie kontroverzní podobor v rámci širší sociologické disciplíny“ (jako u psychoanalýzy v akademické psychologii); a někteří [je třeba přičíst] sociologové považují tento obor za nedostatečně empirický a do značné míry pseudovědecký.[je třeba přičíst citaci]
Stejně tak společnost aplikuje psychiatrii na společnost samotnou.
„Touha vytvořit vazbu mezi psychoanalýzou a sociologií se ve Freudově práci objevuje velmi brzy. Články „Obsesivní akce a náboženské praktiky“ (1907b) a „Civilizovaná“ sexuální morálka a moderní nervová nemoc“ (1908d) jsou toho důkazem“. I když druhý článek byl „nejstarší z Freudových celovečerních diskusí o antagonismu mezi civilizací a instinktivním životem, jeho přesvědčení na toto téma sahalo mnohem dál“: nicméně „sociologické aspekty tohoto antagonismu tvoří hlavní téma“ v roce 1908.
Stejný způsob přístupu použil i Freud ve své knize Skupinová psychologie a analýza ega (1921), kde tvrdil, že „psychologie davu a s ní i celá sociální psychologie parazituje na psychologii jednotlivce“. Civilizace a její nespokojenost v roce 1930 však vytvořila jeho nejúplnější sociologickou studii, v níž „zakotvil svou analýzu společenského a politického života v teorii lidské přirozenosti velmi vlastní“.
Ve skutečnosti Freud v ‚dílech, od Totem a tabu (1912-1913a) k Mojžíšovi a monoteismu (1939a) analyzoval události, které předsedaly založení a modifikaci sociálních vazeb, nástupu civilizace a vzestupu její současné nespokojenosti‘; zatímco James Strachey popsal Budoucnost iluze (1927) jako ‚první z řady sociologických děl, kterým Freud věnoval většinu svých zbývajících let‘.
‚Mnozí z prvních analytiků byli marxisté… Reich, Paul Federn a Otto Fenichel nejpozoruhodnější z nich‘, a byli plně připraveni, slovy Ericha Fromma, alespoň ‚“pokusit se vysvětlit psychickou strukturu tak, jak je určena sociální strukturou“‚. Theodor Adorno ve svých esejích o psychoanalýze přehodnotil Freudovu práci a aplikoval ji na sociální jevy, a zejména ve své Freudově teorii a Vzoru fašistické propagandy (1951) nastínil teorii sociální psychologie.
V roce 1946 Fenichel usoudil, že „srovnávací sociologie vzdělání“ je novým vědeckým oborem největšího praktického významu“, a také obecně dospěl k závěru, že je to „zkušenost, tedy kulturní podmínky, která transformuje potenciál do reality, která formuje skutečnou mentální strukturu člověka tím, že nutí jeho instinktivní požadavky do určitých směrů“.
Z jiného úhlu raný Lacan tvrdil, že „jakákoliv „konkrétní psychologie“ musí být rozšířena odkazem na etnologii, historii a právo“; a později čerpal z „Lévi-Straussovy strukturální antropologie…[pro] to, co bude nazýváno symbolikou“. Post-Lacanové pokračovali ve zkoumání takových sociologických oblastí jako „superego jako okamžik společného kulturního pouta“, nebo způsob, jakým „sociální pouto, zákon, který nás váže, je… poutem nemožnosti poslušnosti nebo neposlušnosti“.
Norman O. Brown zkoumal ‚politiku vytvořenou z delikvence…tak jako zločin, tak i svědomí je kolektivní‘. Herbert Marcuse zkoumal, jak v pozdní modernitě „represivní desublimace je vskutku operativní v sexuální sféře…jako vedlejší produkt společenské kontroly technologické reality, která rozšiřuje svobodu a zároveň zesiluje nadvládu“.
Práce Nancy Chodorowové má význam v rámci feministického chápání, zejména The Reproduction of Mothering a The Power of Feelings. ‚Ačkoli Chodorowová používá psychoanalytický přístup, odmítá instinktivní determinismus klasického freudovského popisu ve prospěch více odstíněného, sociálně psychologického přístupu, který zahrnuje nedávný vývoj v teorii objektových vztahů‘.
Jessica Benjaminová měla také vliv na tento projekt propojení sociální teorie s psychoanalýzou, jako v případě Stínu druhého. Juliet Mitchellová však kritizovala způsob, jakým je „Benjaminovo nařízení činěno v psychosociálním, nikoli psychoanalytickém rámci“.
Freud brzy varoval před jakýmkoli ‚pokusem tohoto druhu přenést psychoanalýzu na kulturní společenství…že je nebezpečné, nejen pro lidi, ale i pro pojmy, vytrhnout je ze sféry, ve které vznikli a byli vyvinuti‘.
Jiní si od té doby povšimli, že „snahy o propojení sociologie a psychoanalýzy přinesly různorodé výsledky….[někteří], opojeni úspěchem analýzy, aplikovali bez rozdílu psychoanalytické koncepty na sociální realitu a uspěli pouze v bastardizaci psychoanalýzy (což z ní učinilo nástroj řízení) a znetvoření sociálních procesů“.
[…] ve svých pozdějších esejích má tendenci jednoduše aplikovat psychoanalýzu na společenské jevy.