‚Termín reparace použila Melanie Kleinová (1921) k označení psychologického procesu, něčeho víc než nápravy…reparativních gest vůči poškozenému světu‘. V teorii objektových vztahů představuje klíčovou část pohybu od paranoidně-schizoidní pozice k depresivní pozici: ‚depresivní bolest vede k reparativním potřebám‘.
Klein považoval schopnost rozpoznat naše destruktivní impulsy vůči těm, které milujeme, a učinit nápravu škod, které jsme jim způsobili, za nezbytnou součást duševního zdraví. Pro Kleinianse „skutečná náprava… znamená přijetí myšlenky odloučení – odlišení vlastního já od rodičů, se všemi konflikty, které z toho vyplývají“. Přijetí reality, vnitřní i vnější, tvořilo hlavní část tohoto procesu; a „přijetí psychické reality… také zahrnuje, jako součást nápravy, umožnění objektům člověka být svobodnými, milovat a obnovovat jeden druhého bez závislosti na sobě“.
Tam, kde škodu způsobenou vnitřnímu světu pociťuje pacient jako extrémní, „provést nápravu by byl tak všepohlcující úkol, že nekonečná, falešná analýza je vhodnější než „léčba“.
Z jiného úhlu, ‚Reparace je pokus…zachránit rodiče v jakémkoli přežívajícím stavu‘, jako součást toho, jak ‚depresivní poloha zahrnuje stabilní, i když bolestivé přiblížení se realitě sebe sama a druhých‘.
V Kleinianově myšlence „má manická obrana ohromný význam, protože je primárně namířena proti zkušenosti psychické reality, tedy proti celému cíli analytického procesu“. Melanie Kleinová „trvala na tom, že skutečná náprava, na rozdíl od manické nápravy, nebyla reakcí na vinu, ale překonáním viny“. Naproti tomu „manická náprava…náprava provedená kouzlem, rychle…magická, založená na úplném popření viny a obav“ odmítá vzdát se všemocné kontroly nad dotyčným objektem a umožnit mu jeho samostatnou existenci. Manická náprava tak „nemůže být nikdy dokončena, protože kdyby byla úplná, objekt plně obnovený by se opět stal roztomilým a váženým a osvobozeným od všemohoucí kontroly a pohrdání manické osoby“.
Jestliže naopak „příležitost k nápravě selže, vyústí to ve smutek nebo depresivní náladu dítěte“: dokonce i pocit bezvýznamnosti, zničení propojení. „Tím, že dítě provede nápravu – tím, že přispěje – implicitně uznává svou zadluženost vůči mateřské osobě, která nejenže přežila zničení dítěte, ale umožňuje nápravu“