Rukojmí

Policie často trénuje, aby získala rukojmí zajaté násilím, jako v tomto cvičení

Rukojmím se rozumí osoba nebo subjekt, který je držen věznitelem. Původní definice znamenala, že toto bylo předáno jednou ze dvou válčících stran druhé nebo zabaveno jako zajištění pro provedení dohody nebo jako preventivní opatření proti určitým válečným činům. V moderní době se tím však rozumí někdo, kdo je zajat zločinným únoscem s cílem přinutit jinou stranu, jako je příbuzný, zaměstnavatel, orgány činné v trestním řízení nebo vláda, aby určitým způsobem jednala nebo se zdržela jednání, často pod hrozbou vážné fyzické újmy rukojmímu (rukojmím) po uplynutí ultimáta.

Osoba nebo strana, která se zmocní (zmocní) rukojmího (rukojmích), se označuje jako a) únosce (únosci); pokud jsou rukojmí přítomni (zmocnili) dobrovolně, pak se příjemce označuje spíše jako hostitel.

Historické praktiky rukojmích

Anglické slovo „rukojmí“ pravděpodobně pochází z francouzského ostage, moderního otage, z pozdně latinského obsidaticum (středověké latinské ostaticum, ostagium), stavu bytí obses (množné obsides), „rukojmí“, s předpokládanou etymologickou spojitostí také s latinským hostis („cizinec“, později „nepřítel“).

Praxe braní rukojmích je velmi stará a byla neustále používána při jednáních s porobenými národy a v případech, jako je kapitulace, příměří a podobně, kdy oba válčící strany závisely na tom, jak se bude správně plnit v dobré víře toho druhého. Římané byli zvyklí brát syny tributarních knížat a vzdělávat je v Římě, čímž si udržovali jistotu pro trvalou loajalitu porobeného národa a také vštěpovali možnému budoucímu vládci představy o římské civilizaci.

V pozdějších dobách lze říci, že praxe oficiálních válečných rukojmí je omezena buď na zajištění placení vynucených příspěvků nebo rekvizic na okupovaném území a dodržování předpisů, které okupační armáda může považovat za vhodné vydat, nebo jako preventivní opatření, aby se zabránilo nelegitimním válečným nebo násilným činům osob, které nejsou příslušníky uznávaných vojenských sil nepřítele.

Během francouzsko-pruské války v roce 1870 si Němci brali jako rukojmí prominentní lidi nebo úředníky z měst nebo okresů při rekvizicích a také při shánění potravy a bylo všeobecnou praxí, že starosta a soused města, které nezaplatilo pokutu, která mu byla uložena, byl zajat jako rukojmí a držen až do zaplacení peněz. Další případ, kdy byli zajati rukojmí v moderní válce, byl předmětem mnoha diskusí. V roce 1870 Němci shledali nezbytným přijmout zvláštní opatření, aby zastavili bourání vlaků stranami na okupovaném území, které nepatřilo k uznaným ozbrojeným silám nepřítele, což byl nelegitimní válečný čin. Prominentní občané byli posazeni do lokomotivy vlaku, aby se dalo pochopit, že při každé nehodě způsobené nepřátelstvím obyvatel budou jejich krajané trpět jako první. Zdá se, že opatření bylo účinné. V roce 1900 během druhé búrské války, prohlášením vydaným v Pretorii (19. června), přijal lord Roberts plán z podobného důvodu, ale krátce poté (29. července) byl opuštěn (viz The Times History of the War in S. Africa, iv. 402).

Doporučujeme:  Porucha pozornosti dospělých

Němci také mezi kapitulací města a jeho konečnou okupací brali rukojmí jako ochranu proti násilnostem obyvatel.

Většina pisatelů mezinárodního práva považovala tento způsob předcházení takovým nepřátelským činům za neospravedlnitelný, a to z důvodu, že osoby brané jako rukojmí nejsou osobami odpovědnými za tento čin; že tak, jako se s válečnými rukojmími má zacházet striktně jako s válečnými zajatci, je takové vystavení se nebezpečí porušením práv válčících; a jako zbytečné, neboť pouhé dočasné vysídlení důležitých občanů až do konce války nemůže být odstrašujícím prostředkem, pokud jejich pouhé vysídlení nepřipraví bojující strany o osoby nezbytné k pokračování činů, proti nimž je namířeno (viz W. E. Hall, Mezinárodní právo, 1904, s. 418, 475). Na druhé straně bylo naléháno (L. Oppenheim, Mezinárodní právo, 1905, vol. ii., Válka a neutralita, s. 271-273), aby činy, proti nimž je namířeno zabránění, nebyly legitimními činy ozbrojených sil nepřítele, ale nelegitimními činy soukromých osob, které by v případě dopadení mohly být zcela zákonně potrestány, a že preventivní a preventivní opatření je rozumnější než odvetná opatření. Lze si však povšimnout, že rukojmí by utrpěli, pokud by činy, proti nimž je namířeno, byly provedeny oprávněnými bojechtivými silami nepřítele.

Článek 50 Haagského válečného řádu stanoví, že obyvatelům nemůže být uložena žádná obecná peněžitá ani jiná sankce z důvodu činů jednotlivců, za které nemůže být považováno za kolektivně odpovědné. Předpisy však nenarážejí na praxi braní rukojmí.

V květnu 1871, na konci Pařížské komuny, došlo k masakru takzvaných rukojmích. Přísně vzato nebyli rukojmími, neboť nebyli předáni ani zabaveni jako zabezpečení pro výkon jakéhokoli podniku nebo jako preventivní opatření, ale pouze jako odveta za smrt jejich vůdců E. V. Duvala a Gustava Flourense. Byl to akt maniakálního zoufalství, týkající se porážky u Mont Valrien 4. dubna a vstupu armády do Paříže 21. května. Mezi mnoha oběťmi, které byly zastřeleny po dávkách, byli nejvíce patrní Georges Darboy, pařížský arcibiskup, Abbé Deguery, kuré Madeleine a předseda kasačního soudu Louis Bernard Bonjean.

Doporučujeme:  Zprostředkovaná diskurzivní analýza

Zadržení rukojmích je dnes považováno za trestný čin nebo teroristický čin; používání slova v tomto smyslu únosce se stalo aktuální až v 70. letech. Trestná činnost je známá jako únos. Akutní situace, kdy jsou rukojmí drženi v budově nebo vozidle, které převzali ozbrojení teroristé nebo běžní zločinci, se často nazývá krize rukojmích.

Braní rukojmích je stále často politicky motivováno nebo má za cíl získat výkupné nebo si vynutit výměnu proti jiným rukojmím nebo dokonce odsouzeným trestancům. V některých zemích se však braní rukojmích za účelem zisku stalo „průmyslem“, výkupné je často jediným požadavkem.

Zadržení rukojmí ve Spojených státech

Spojené státy činí z braní rukojmích trestný čin podle 18 U.S.C. § 1203
. Zákon se obecně vztahuje na jednání, ke kterému dochází na území Spojených států. Podle pododdílu B však může být pachatel podle zákona obžalován i v případě, že k braní rukojmích došlo mimo území Spojených států, pokud „pachatel nebo zadržená osoba je státním příslušníkem Spojených států; pachatel je nalezen ve Spojených státech; nebo vládní organizací, která má být donucena, je vláda Spojených států.“ Tato ustanovení jsou v souladu se základními zásadami mezinárodního trestního práva, konkrétně s principem aktivní národnosti, univerzálním principem a principem účinků.

18 USC 1203: Zákon o braní rukojmí

a) Není-li v pododdíle b) tohoto oddílu stanoveno jinak, kdo, ať už ve Spojených státech nebo mimo ně, se zmocní nebo zadrží a vyhrožuje zabitím, ublížením nebo pokračováním ve zadržování jiné osoby s cílem přinutit třetí osobu nebo vládní organizaci, aby učinila nebo se zdržela jakéhokoli jednání jako výslovnou nebo implicitní podmínku pro propuštění zadržené osoby, nebo se o to pokusí nebo se o to pokusí, bude potrestán odnětím svobody na dobu neurčitou nebo na doživotí, a pokud k tomu dojde smrtí jakékoli osoby, bude potrestán odnětím svobody na dobu neurčitou nebo doživotí.

Doporučujeme:  Vzdělávací rady

(b)(1) Podle tohoto paragrafu se nejedná o trestný čin, pokud k jednání požadovanému pro trestný čin došlo mimo území Spojených států, pokud—

zadrženi jsou státní příslušníci Spojených států a každý údajný pachatel je nalezen ve Spojených státech, pokud vládní organizace, která se snažila být donucena, není
vláda Spojených států.

(c) Jak je použito v tomto oddíle, výraz „státní příslušník Spojených států“ má význam daný tomuto výrazu v paragrafu 101(a)(22) zákona o přistěhovalectví a státní příslušnosti (8 U.S.C. § 1101)

Zákon o braní rukojmích je podsekcí Mezinárodní úmluvy proti braní rukojmích. Ve Spojených státech se stal vykonatelným 6. ledna 1985.

Ve starých germánských národech se slovo „rukojmí“ (gīsl a podobně) někdy vyskytovalo jako součást mužského jména: Ēadgils, Cynegils, Gīslheard, Gīslbeorht, atd.; někdy, když byl muž z jednoho národa rukojmím v jiném národě, byla jeho pozice rukojmího víceméně dobrovolná: například pozice Æscferð syna Ecglāfa, který byl northumbrijským rukojmím ve Wessexu; bojoval pod Byrhtnōð proti Vikingům v bitvě u Maldonu 10. srpna 991 n.l. (ref. linie 265 etseq), a pravděpodobně zemřel v bitvě tam.

Někdy se slovo „rukojmí“ používá metaforicky, například: „Škola nekoupila pozemek, protože její ředitel nestihl vlak na schůzi kvůli dopravní nehodě; celá záležitost se tak ukázala být rukojmím jednoho zlobivého kočárového koně.“