Hieronymus Bosch: Sedm smrtelných hříchů a čtyři poslední věci Obraz je prezentován v sérii kruhových obrazů. Čtyři malé kruhy, detailně znázorňující „Smrt“, „Soud“, „Peklo“ a „Sláva“, obklopují větší kruh, ve kterém je znázorněno sedm smrtelných hříchů: hněv dole, pak postupující po směru hodinových ručiček, závist, chamtivost, obžerství, lenost, extravagance (později chtíč) a pýcha. Uprostřed velkého kruhu, který prý představuje Boží oko, je „žák“, ve kterém je vidět Krista, jak vystupuje ze své hrobky. Pod tímto obrazem je latinský nápis Cave Cave Deus Videt („Pozor, pozor, Bůh se dívá“), což znamená, že žádný hřích nezůstane bez povšimnutí.
Pozadí sedmi smrtelných hříchů
V křesťanské Bibli není nikde uveden seznam Sedmi smrtelných hříchů, i když seznamy ctností kontrastující se seznamy hříchů se nacházejí v některých knihách Nového zákona, například v Galatských. Pozadí moderního učení o Sedmi smrtelných hříších začíná u Evagria Pontica, který vyjmenoval osm hlavních neřestí následovně (Refoule, 1967):
Obžerství; Smilstvo; Lakota; Smutek; Hněv; Odmítání; Vainglory; Pýcha.
První tři z těchto hříchů, jak vysvětluje Refoule, souvisí s konkupisovatelnou chutí k jídlu, hněv s popudlivými a domýšlivost a pýcha s intelektem. Zkrácenou verzi tohoto seznamu podal papež Řehoř Veliký, který uvedl pouze sedm hříchů jako nyní slavných „Sedm smrtelných hříchů“.
Výpisy hříchů od Řehoře Velikého
Ve stejném pořadí, jaké používal papež Řehoř Veliký v 6. století našeho letopočtu a později Dante Alighieri ve své epické básni Božská komedie, je sedm smrtelných hříchů následující: Luxuria (extravagance, později chtíč), Gula (obžerství), Avaritia (chamtivost), Acedia (lenost), Ira (hněv), Invidia (závist) a Superbia (pýcha).
Každý ze sedmi smrtelných hříchů má mezi odpovídajícími sedmi svatými ctnostmi (někdy také označovanými jako opačné ctnosti) opak. Souběžně s hříchy, proti nimž stojí, je mezi sedmi svatými ctnostmi cudnost, abstinence, střídmost, pracovitost, trpělivost, laskavost a pokora.
Chtíč (nebo chlípnost) je obvykle chápán jako obsesivní nebo nadměrné myšlenky nebo touhy sexuální povahy. Nenaplněné chtíče někdy vedou k sexuálním nebo sociologickým nutkáním a/nebo prohřeškům včetně (ale zjevně ne pouze) sexuální závislosti, cizoložství, bestiality, znásilnění a incestu.
Danteho kritériem byla „nadměrná láska k druhým“, která proto činila lásku a oddanost Bohu druhořadou. V Očistci chodí kajícník v plamenech, aby se očistil od chlípných/sexuálních myšlenek a pocitů.
Vznikl z latinského gluttire, což znamená hltat nebo polykat, obžerství je nadměrná požitkářství a nadměrná konzumace čehokoliv až k hranici plýtvání. V křesťanských náboženstvích je považováno za hřích kvůli nadměrné touze po jídle nebo jeho odepření potřebným.
V závislosti na kultuře může být vnímána buď jako neřest, nebo jako znak postavení. Tam, kde je potravin relativně málo, může být schopnost dobře se najíst něco, na co je třeba být hrdý (i když to může mít za následek i morální odpor, když se člověk setká s realitou těch méně šťastných). Tam, kde je potravin běžně dostatek, může být považována za znak sebekontroly, aby se člověk ubránil pokušení přejídat se.
Představitelé středověké církve (např. Tomáš Akvinský) zastávali obšírnější pohled na obžerství (Okholm 2000) a tvrdili, že by to mohlo zahrnovat i obsesivní předjímání jídel a neustálé pojídání lahůdek a příliš nákladných potravin. Zašel tak daleko, že připravil seznam šesti způsobů, jak spáchat obžerství, včetně:
Chamtivost (nebo lakota, chamtivost) je, stejně jako chtíč a obžerství, hříchem nestřídmosti. Chamtivost (jak ji vidí církev) se však uplatňuje zejména při získávání bohatství. Svatý Tomáš Akvinský napsal, že chamtivost je „hříchem proti Bohu, stejně jako všechny smrtelné hříchy, do té míry, do jaké člověk odsuzuje věci věčné kvůli světským věcem“. V Dantově očistci byli kajícníci svázáni a položeni tváří k zemi za to, že se příliš soustředili na pozemské myšlenky. „Chamtivost“ je spíše paušální termín, který může popsat mnoho dalších příkladů chamtivého chování. Patří mezi ně neloajálnost, záměrná zrada nebo zrada, zejména pro osobní prospěch, například prostřednictvím úplatkářství. Mravenčí a hromadění materiálů nebo předmětů, krádeže a loupeže, zejména pomocí násilí, podvodů nebo manipulace s autoritou, to vše jsou činy, které mohou být inspirovány chamtivostí . Mezi takové prohřešky může patřit Svatkup, kde člověk profituje z obstarávání zboží uvnitř skutečných hranic církve.
Více než jiné hříchy se definice lenosti od svého původního zařazení mezi sedm smrtelných hříchů značně změnila. Poprvé se jí říkalo hřích smutku. V prvních letech křesťanství ji charakterizovalo to, co by dnes moderní spisovatelé popsali jako melancholii: apatie, deprese a neradostnost – poslední byla vnímána jako odmítnutí těšit se z dobroty Boha a světa, který stvořil. Původně její místo plnily dva další aspekty, Acedia a Smutek. První z nich popisoval duchovní apatii, která působila na věřící tím, že je odrazovala od jejich náboženské práce. Smutek (tristitia v latině) popisoval pocit nespokojenosti nebo nespokojenosti, který způsoboval nespokojenost s něčí současnou situací. Když svatý Tomáš Akvinský vybral na svůj seznam Acediu, popsal ji jako „neklid mysli“, jako původce menších hříchů, jako je neklid a nestabilita. Dante tuto definici dále upřesnil a popsal lenost jako „neschopnost milovat Boha celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou duší“. Popsal ji také jako prostřední hřích a jako takový byl jediným hříchem, který se vyznačoval absencí nebo nedostatečností lásky. V jeho Očistci byli lítostiví kajícníci nuceni běžet nepřetržitě maximální rychlostí.
Moderní pohled na neřest, zdůrazněný její opačnou ctnostnou horlivostí/pílí, je, že představuje neschopnost využít svůj talent a dary. Například student, který nepracuje nad rámec toho, co je požadováno (a tudíž nedosáhne svého plného potenciálu), by mohl být označen za „lenocha“.
Současné výklady jsou proto mnohem méně přísné a obsáhlé, než byly ve středověku, a líčí lenost spíše jako hřích lenosti nebo lhostejnosti, neochoty jednat, neochoty starat se (spíše než jako neschopnost milovat Boha a jeho skutky). Z tohoto důvodu je dnes lenost často vnímána jako podstatně méně závažná než ostatní hříchy, spíše jako hřích opomenutí než zadání.
Hněv (nebo hněv) lze popsat jako nezřízené a nekontrolované pocity nenávisti a hněvu. Tyto pocity se mohou projevovat jako vehementní popírání pravdy, a to jak vůči druhým, tak ve formě sebezapření, netrpělivosti s postupem práva a touhy po pomstě mimo fungování soudního systému (jako je zapojení se do vigilantismu) a obecně touhy páchat zlo nebo škodu druhým. Přestupky nesené pomstou patří mezi nejzávažnější, včetně vraždy, napadení a v extrémních případech genocidy. (Viz Zločiny proti lidskosti.) Hněv je jediný hřích, který není nutně spojen se sobectvím nebo sobectvím (i když člověk může být samozřejmě hněvivý ze sobeckých důvodů, jako je žárlivost). Dante popsal pomstu jako „lásku ke spravedlnosti zvrácenou k pomstě a zášti“. Ve své původní podobě zahrnoval hřích hněvu také hněv zaměřený spíše vnitřně než navenek. Sebevražda byla tedy považována za konečný, i když tragický, výraz hněvu namířený dovnitř, konečné odmítnutí Božích darů.
Stejně jako chamtivost je i závist charakterizována neukojitelnou touhou; liší se však ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, chamtivost je do značné míry spojena s hmotnými statky, zatímco závist může platit obecněji. Za druhé, ti, kdo se dopustí hříchu závisti, touží po něčem, co má někdo jiný a oni sami sebe vnímají jako nedostatek. Dante to definoval jako „lásku k vlastnímu dobru zvrácenou k touze připravit ostatní o jejich.“ Dantův koncept závisti zhruba odpovídá významu německého slova „škodolibost“ neboli potěšení z neštěstí druhých. V Dantově očistci je trestem pro závistivce nechat si zašít oči drátem, protože získali hříšné potěšení z toho, že vidí ostatní ponížené. Tomáš Akvinský popsal Závist jako „zármutek nad dobrem druhých“.
Vanitas se zrcadlem. Obraz od Tiziana, c. 1515
I když je jich sedm, tyto hříchy se navenek značně liší od seznamu sedmi smrtelných hříchů, který vznikl později. Jediným hříchem, který je jasně na obou seznamech, je Pýcha. „Ruce, které zabíjejí nevinné lidi“ lze chápat jako odkaz na Hněv. Je však možné si představit případ, kdy by chladnokrevná vražda nevinného byla jednou z „nenáviděných věcí“, aniž by nutně byla příkladem Hněvu. Praktiky jako potraty, genocida a eutanazie mohou být pravděpodobně zakryty tímto deštníkem „rukou, které prolévají nevinnou krev“.
Zbývajících pět „smrtelných hříchů“ nemá ani tuto volnou korespondenci s „nenáviděnými věcmi“, i když je snadné si představit, jak by mohly někoho vést k tomu, aby jednal jedním ze způsobů popsaných v Příslovích. Jak již bylo řečeno, v Bibli není žádné místo, kde by se nacházelo nebo vyjmenovávalo tradičních „sedm smrtelných hříchů“, i když jsou všechny odsouzeny v různých částech, spolu s několika dalšími. Tyto „smrtelné hříchy“ nejsou nutně horší než všechny ostatní, které jsou vyjmenovány. Bible v celém svém Novém zákoně jasně říká, že stačí jeden hřích, který je aktem neuposlechnutí Božího zákona, aby se člověk oddělil od dokonalého Boha a dostal se do situace, kdy potřebuje vykoupení a spásu.
Seznam v Příslovích není jediným seznamem hříchů v Bibli. Uvádí je jako „sedm“, ale zdaleka to není vyčerpávající výčet hříchů. Další seznam hříchů je uveden v knize (Nového zákona) Galatským 5:19-21. Tento seznam zní: (19) Zjevují se skutky těla, které jsou tyto: Cizoložství, smilstvo, nečistota, lascivita, (20) Idolatrie, čarodějnictví, nenávist, rozptyl, napodobování, hněv, sváry, pobuřování, hereze, (21) Závisti, vraždy, opilství, zjevení a podobné věci: o nichž vám již dříve říkám, jak jsem vám také řekl v minulosti, že ti, kdo takové věci činí, nezdědí království Boží. (KJV)
Hněv je zmiňován konkrétně, ale je spojen s Nenávistí, zahrnuje pojmy nepřátelství jak chované, tak čistě internalizované. Závist/Žárlivost je součástí seznamu v Galatských. Chamtivost je součástí „sobeckých ambicí“ z Galatských, ale je také zrcadlen v Příslovích „zlých plánech“. Obžerství je patrné v „opilosti a radovánkách“, ale také naznačeno jako opak ctnosti v Galatských 5:23 – „střídmosti“ (sebeovládání).
Lenost není uvedena v Galatským, ale lze ji nalézt ve verších jako Přísloví 6:6-10, „Jak dlouho budeš spát, ó lenochu?“. Lenost je řešena v mnoha dalších verších, i když ne nutně označena jako hřích. V 1 Korintským 3:8, člověk má přijímat „podle své práce“. Podobně v Timoteovi 5:18, dělník je hoden své mzdy, s naznačenou konverzací, že lenoch nemá právo být krmen nebo odměňován. Hřeší tím, že žije z práce jiných.
Pýcha je zmíněna v Přísloví 16:18 „Pýcha jde před záhubou a povýšený duch před pádem.“(KJV)
Římskokatolická církev také uznává sedm svatých ctností, které odpovídají každému ze sedmi smrtelných hříchů.
V roce 1589 spojil Peter Binsfeld každý ze smrtelných hříchů s démonem, který sváděl lidi pomocí přidruženého hříchu. Podle Binsfeldovy klasifikace démonů jsou tyto páry následující:
Existují také další démoni, kteří vzývají hřích, například Lilith a její potomci, inkubé a sukubi, vzývají chtíč. Sukubové spí s muži, aby se oplodnili, aby mohli zplodit démony. Inkubové spí se ženami, aby je svedli na scestí a oplodnili je zplozením démonů.
9. března 2008 otiskly vatikánské noviny rozhovor s biskupem Gianfrancem Girottim (hlavou Apoštolské věznice, vatikánského orgánu, který dohlíží na zpovědi a plenární odpustky), v němž vyjmenoval sedm moderních společenských hříchů. Tyto „sociální“ hříchy byly uvedeny následovně:
Není jasné, do jaké míry se jedná o nové kategorie smrtelného hříchu a do jaké míry se jedná o pouhé příklady hříchů. Americký katolický týdeník America ve svém redakčním blogu z 10. března 2008 kritizoval interpretaci rozhovoru masmédii:
Vatikánský záměr zřejmě nespočíval ani tak v přidávání tradičních „smrtelných“ hříchů (chtíč, hněv, lenost, pýcha, lakota, obžerství, závist), jako spíše v připomínání světu, že hřích má sociální rozměr a že účast v institucích, které samy hřeší, je důležitým bodem, nad nímž se věřící musí zamyslet.