Sociální učení u zvířat je nejzřetelněji vidět u primátů, protože mají potřebnou inteligenci a schopnosti měnit své chování pomocí nápodoby.
Longitudinální studie japonských makaků izolovaných na ostrovech Košima ukázaly, že různé opičí tlupy si ve svých oddělených společenstvích vytvářejí a udržují specifické chování, které není společné ostatním tlupám. V rámci těchto skupin dochází k přenosu kultury v důsledku učení pozorováním. Tak například, zatímco v jedné tlupě jedí tyto druhy obvykle neumytou potravu, u jedné makačí matky se vyvinul zvyk namáčet potravu v potoce. Následně její potomci toto chování okopírovali, což si nakonec osvojila většina členů tlupy[cit. dle potřeby]. Později mladí samci, kteří se v domovské tlupě nerozmnožují, přenesli toto chování do sousedních tlup, které se pak naučily techniku mytí, a ta se nyní šířeji prosadila jako „kulturní“ rys chování druhu na ostrově.
Nepodložená tvrzení (viz:Efekt sté opice), že došlo k náhlému a pozoruhodnému zvýšení podílu pračlověka v první populaci, byla přehnaným vysvětlením mnohem pomalejšího a přízemnějšího efektu. Byly to převážně mladší opice, které se naučily tuto dovednost od starších opic; starší opice, které se neuměly mýt, se to spíše nenaučily. S tím, jak starší opice umíraly a rodily se mladší, se podíl umývačů přirozeně zvyšoval. Časové rozpětí mezi pozorováními japonských vědců bylo řádově roky, takže nárůst podílu nebyl pozorován náhle.
Mezi větší opice patří: člověk, šimpanz, gorila a orangutan. V 90. letech 20. století se výzkumné otázky přesunuly od otázky, zda primáti kopírují, k otázce „jak primáti kopírují? Úloha „dělej, jak dělám“ (viz výše) prokázala, že šimpanzi, bonobové a orangutani napodobují tělesné úkony, a u goril byly podobné schopnosti prokázány pomocí jiné úlohy. Shrnutí v publikaci Whiten, et al. (2004) How do apes ape? Learning & Behavior,31, 1, 36-52.