Šoková terapie je fyzikální léčebná metoda, záměrné a kontrolované vyvolání určité formy fyziologického šoku u jedince za účelem psychiatrické léčby. Šoková terapie se pokouší vyvolat tento stav uměle a za kontrolovaných podmínek, přičemž vychází z předpokladu, že šokové stavy často vedou ke zlepšení duševního stavu pacienta, jakmile se pacient zotaví.
Různé typy šokové terapie byly běžné až do konce 20. století, kdy mnohé pokroky v oblasti dostupných psychiatrických léků umožnily léčit stále více psychiatrických onemocnění kombinací medikace a terapie rozhovorem. Elektrokonvulzivní terapie, jediný typ šokové terapie, který se praktikuje ještě v 21. století, je nyní vyhrazena pouze pro těžké případy deprese a bipolární poruchy, které nereagují na jiné druhy terapie.
Lékaři si již před tisíci lety všimli, že duševní stav člověka se někdy dramaticky změní po zotavení z fyziopatologického šoku nebo mozkových křečí, ať už vyvolaných úrazem hlavy, intenzivním horečnatým onemocněním, jako je malárie, nebo chemicky vyvolanou ztrátou vědomí či křečemi. Například v době Římské říše se k elektrickým šokům nemocných používaly elektrické ryby. Například Scribonius Largus je v roce 47 n. l. používal k léčbě úporných bolestí hlavy. Říká se, že jedním z jeho pacientů byl i sám císař Claudius.
Dalšími případy lékařského využití šokové terapie byli Paracelsus, který v 16. století používal k léčbě psychóz záchvaty vyvolané kafrem; doktoři Jean LeRoy (Francie, 1745), Robert Whytt]] (Londýn, 1751) a Leonard Yealland (Londýn, 1917), kteří používali slabé (nekonvulzivní) faradické elektrické šoky k léčbě různých „nervových, hypochondrických nebo hysterických“ případů a také mužů trpících „šokem ze střely“.
S tím, jak se na konci 19. století objevilo více biologických vysvětlení duševních nemocí, vzrostlo i hledání biologických léčebných postupů. V krátkém desetiletí mezi 20. a 30. lety 20. století objevili vědci několik metod, které začaly experimentovat s technikami vyvolávajícími šok. Vzhledem k absenci jiných účinných terapeutických přístupů k duševním chorobám se v následujících dvou až třech desetiletích stala šoková terapie jedním z nejpoužívanějších nástrojů psychiatrie.
Ačkoli byla v první polovině 20. století populární, většina šokových terapií je dnes považována za příliš rizikovou pro všeobecné použití. Dnes se stále používá pouze elektrokonvulzivní terapie, která je vyhrazena pro těžké formy duševních onemocnění, které nereagují na jiné způsoby léčby.
Přesný mechanismus nebo mechanismy, kterými šoková terapie působí, nejsou známy. Mírná účinnost většiny forem šokové terapie naznačuje, že by mohl fungovat obecný obranný mechanismus, tj. vyvolání fyziologických změn vnější agrese vnějšími nebo vnitřními fyzikálními a chemickými činiteli obvykle mobilizuje mechanismy organismu k boji proti hrozícím fyziopatologickým změnám v imunitním, endokrinním, kardiovaskulárním, metabolickém, nervovém a dalších systémech.
Bohužel v době, kdy se šokové terapie používaly nejčastěji, neměla věda k dispozici žádné účinné nástroje ke studiu této hypotézy. Studie o základním mechanismu elektrokonvulzivní terapie však stále pokračují. Bylo navrženo mnoho hypotéz, ale nedávno bylo možná objeveno překvapivé řešení: vědci odhalili, že transkraniální elektrošoky vyvolávají neoneurogenezi (tj. růst nových neuronů) v některých oblastech mozku, které se podílejí na řízení emocí a paměti [jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text] Vzhledem k tomu, že chronická deprese je spojena s úbytkem neuronů ve stejných oblastech, mohlo by to vysvětlovat terapeutický účinek. Stejný mechanismus účinku by mohly mít i některé antidepresivní léky, jako je léčba založená na SSRI (např. fluoxetin, známý také jako Prozac).