Dílčí reprodukční plodnost je celková míra plodnosti (TFR), která (pokud se udržuje) vede k tomu, že každá nová generace je v dané oblasti méně lidnatá než ta předchozí. Ve vyspělých zemích je míra Dílčí reprodukční plodnosti jakákoliv pod přibližně 2,1 dítěte narozeného na ženu, ale v některých rozvojových zemích může být tato hranice kvůli vyšší míře úmrtnosti až 3,4. Celkově byla celková míra plodnosti při náhradě v roce 2003 2,33 dítěte na ženu. To lze „přeložit“ jako 2 děti na ženu, aby se nahradili rodiče, plus „třetina dítěte“, aby se vyrovnala vyšší pravděpodobnost, že se narodí chlapci, a předčasná úmrtnost před koncem jejich plodného života.
Replacement level fertility z hlediska čisté reprodukční rychlosti (NRR) je přesně jedna, protože NRR bere v úvahu jak úmrtnost, tak poměr pohlaví při narození.
V roce 2010 přibližně 48% světové populace žije v zemích s podprůměrnou plodností. Nicméně většina těchto zemí má stále rostoucí počet obyvatel v důsledku imigrace, populační dynamiky a prodlužování průměrné délky života. To zahrnuje většinu států Evropy, Kanadu, Austrálii, Brazílii, Rusko, Írán, Tunisko, Čínu a mnoho dalších. Země nebo oblasti s nejnižší plodností jsou Hongkong, Macao, Singapur, Tchaj-wan, Ukrajina a Litva. Pouze několik zemí má dostatečně nízkou nebo trvalou podprůměrnou plodnost (někdy v kombinaci s dalšími populačními faktory, jako je emigrace), aby došlo k poklesu populace, jako je Japonsko, Německo, Litva a Ukrajina.
Existuje celá řada vysvětlení pro obecný pokles porodnosti ve velké části světa a pravdivé vysvětlení je téměř jistě kombinací různých faktorů.
Skutečnost, že více lidí chodí na vysoké školy a univerzity a pracuje na tom, aby tam získali více postgraduálních titulů, spolu s prudce rostoucími náklady na vzdělání, výrazně přispěly v mnoha případech k odkladu sňatků a vůbec k rození dětí nebo k menšímu počtu dětí. A skutečnost, že se zvýšil počet žen s vyšším vzděláním, přispěla k tomu, že méně z nich se vdává mladších, pokud vůbec. Například v USA tvoří ženy více než polovinu všech vysokoškolských studentů, což je obrat oproti době před několika desítkami let.
S tímto jevem souvisí růst bohatství a lidský rozvoj (viz Demograficko-ekonomický paradox). Vysoké životní náklady a nejistota zaměstnání mohou mladým lidem ztížit uzavírání sňatků a zakládání rodin.
Nárůst urbanizace po celém světě je některými považován za ústřední příčinu. V poslední době mají obyvatelé městských oblastí tendenci mít méně dětí než lidé ve venkovských oblastech,. Potřeba dodatečné pracovní síly od dětí na farmách se nevztahuje na obyvatele měst. Města mají tendenci mít vyšší ceny nemovitostí, což prodražuje velkou rodinu, zejména v těch společnostech, kde se nyní očekává, že každé dítě bude mít vlastní ložnici, spíše než aby ji sdílelo se sourozenci, jak tomu bylo donedávna. Venkovské oblasti mají také tendenci být konzervativnější s méně antikoncepcí a potraty než městské oblasti.
Důležitou příčinou, která v posledních několika generacích zaznamenala dramatické změny, jsou také změny v antikoncepci. Legalizace a všeobecné přijetí antikoncepce v rozvinutém světě je velkým faktorem snížení úrovně plodnosti. Systematický přezkum však dospěl k závěru, že míra plodnosti v Evropě se nezdá být významně snížena dostupností antikoncepce.
Opačně tentýž přezkum také uvedl, že vládní podpora technologií asistované reprodukce je prospěšná pro rodiny, ale její vliv na celkovou míru plodnosti v Evropě je extrémně malý.
Rostoucí zapojení žen do pracovního procesu vedlo k tomu, že mnoho žen děti odkládalo nebo se rozhodovalo, že je mít nebudou, nebo že jich tolik mít nebudou. Delší snaha o vzdělání oddaluje také sňatky. Snížené míry má také větší přístup k antikoncepci a potratům a větší sklon žen je užívat.
Svou roli sehrály i další společenské změny, které jsou od sebe oddělené a souvisejí s feminismem. Porod dětí je považován za menší společenskou povinnost, než tomu bylo kdysi v mnoha společnostech. Sociální postavení žen stále více koreluje spíše s jejich prací nebo chováním jako spotřebitelů než s jejich úlohou matek. Mít velkou rodinu je totiž často společensky zavrhované, neboť je spojováno s nižšími statusovými skupinami.
Některé vlády (např. v Číně a Indii) zahájily programy na snížení porodnosti a omezení populačního růstu. (Viz Politika jednoho dítěte v Číně a Plánování rodiny v Indii.)
Jsou tací, kteří poukazovali na religiozitu Spojených států s jejich poněkud vyšší celkovou mírou plodnosti jako na důkaz vlivu náboženství a lidské plodnosti. Některé náboženské skupiny, jako například římští katolíci, považují antikoncepci za hříšnou. Amišské sekty v USA, stejně jako mezi ultraortodoxními Židy v Izraeli, velmi pravděpodobně poukazují na vysokou pravděpodobnost, že víra mezi určitými náboženskými skupinami s jejich příslušně vyšší mírou plodnosti ukazuje na kauzální účinek mezi určitými, i když rozhodně ne mezi všemi náboženskými skupinami.
Někteří jiní ovšem tvrdí, že náboženskost nemá prakticky žádnou příčinnou souvislost s mírou plodnosti.
V konvenčně uváděném měření TFR, období TFR (na základě úrovně plodnosti nebo počtu narozených dětí v daném roce), existuje statistický efekt zvaný tempo efekt, který z něj dělá zavádějící měřítko celkové (životního cyklu) plodnosti.
Pokud se tedy věk plodících dětí zvyšuje a plodnost v životním cyklu klesá, období TFR zpočátku pokles nadhodnotí a pak může dojít k jeho zdánlivému zvýšení, i když plodnost v životním cyklu ve skutečnosti stále klesá. Počítá se, že tomu tak bylo například ve Španělsku v období 1980–2002.
John Bongaarts a Griffith Feeney naznačili, že tento tempový efekt je hnací silou poklesu naměřené míry plodnosti v rozvinutém světě. Vezmeme-li v úvahu změny tempa, je upravená míra porodnosti v řadě evropských zemí vyšší než konvenční TFR. Zvlášť silným příkladem je Česká republika v období 1992-2002, která byla svědkem trvalého růstu plodného věku, proto období TFR prudce pokleslo, čímž došlo k nadhodnocení poklesu plodnosti v životním cyklu.
Dalším vysvětlením klesající plodnosti by mohlo být snížení frekvence sexu v populacích s nízkou porodností. Například podle průzkumu zveřejněného Japonskou asociací pro plánování rodičovství v březnu 2007 rekordních 39,7 procent japonských občanů ve věku 16-49 let nemělo sex déle než měsíc.
Studie dospěla k závěru, že nestabilita moderních partnerství je hlavní příčinou evropské substituční plodnosti.
Řada sociologů a demografů také poukázala na to, že mezi těmi, kteří spolu žijí, aniž by se vzali, je nyní obvykle pravděpodobné, že budou mít méně dětí než ti, kteří jsou ženatí, a to kvůli nedostatečnému závazku ve vztahu muž/žena. Tato nejistota vyvolává v mnoha případech přístup „počkejte a uvidíte“, zejména na straně ženy.
Dílčí reprodukční plodnost se kvůli populační dynamice okamžitě neprojeví v úbytku populace: v poslední době vysoká porodnost produkuje neúměrně mladou populaci a mladší populace mají vyšší porodnost. To je důvod, proč některé národy s Dílčí reprodukční plodností mají stále rostoucí populaci, protože relativně velká část jejich populace je stále v plodném věku. Pokud je však trend porodnosti trvalý (a není kompenzován přistěhovalectvím), má za následek stárnutí populace a úbytek populace. To se předpovídá pro většinu zemí Evropy a východní Asie.
Současné odhady očekávají, že celková míra porodnosti ve světě do roku 2050 klesne pod náhradní úroveň,
i když populační dynamika bude zvyšovat globální populaci ještě několik generací poté. Příslib eventuálního úbytku populace pomáhá snížit obavy z přelidnění, ale mnozí [potřebné přičtení] se domnívají, že únosnost Země již byla překročena a že ani stabilní populace by nebyla udržitelná.
Někteří lidé se domnívají, že nejen tato (zdánlivá) ekonomická deprese, do níž jsme se dostali, ale i „velká hospodářská krize“ 30. let (a dále?) může být a mohla být výsledkem celkového poklesu porodnosti. Clarence L. Barber, ekonom z Manitobské univerzity, poukázal na to, jak například v roce 1926 začala klesat poptávka po bydlení v USA, a to kvůli poklesu „tvorby domácností“ (manželství), podle jeho názoru v důsledku dopadů první světové války na společnost. Počátkem roku 1929 prudce poklesla poptávka po bydlení v USA. A samozřejmě v říjnu téhož roku následoval krach na burze.
I když se celková světová populace stále zvyšuje, dochází k tomu spíše na „zadní straně“ než na „přední straně“. To znamená, že více lidí je udržováno naživu než v minulosti díky zlepšené výživě, většímu chlazení a lepší hygieně po celém světě, stejně jako pokrokům ve zdravotní péči, od vakcín po antibiotika a mnoha dalším pokrokům v medikaci a v různých zlepšeních zdravotní péče. Jistě, ve vyspělých státech by jen málo skupin bylo považováno za „množící se jako králíci“. „Baby boom“ (1946-1964) v USA byl pravděpodobně, pokud jsou Barberova tvrzení správná, spíše návratem k porodnosti bližší historickým normám, jako byly ty z prvního desetiletí 20. století (ale „baby boom“ v letech 1946-1964 byl stále nižší než v období 1900-1910), s porodností jak před, tak od té doby, kdy se takzvaný „baby boom“ jevil tak velký.
Dílčí nahrazování plodnosti může také změnit společenské vztahy ve společnosti. Méně dětí v kombinaci s nižší kojeneckou úmrtností udělalo ze smrti dětí mnohem větší tragédii v moderním světě, než tomu bylo před pouhými padesáti lety. Mít mnoho rodin jen s jedním nebo dvěma dětmi také snižuje počet sourozenců, tet a strýců a dalších členů rozvětvené rodiny.
Stárnutí populace představuje pro společnosti ekonomickou zátěž, neboť počet starších důchodců roste v poměru k počtu mladých pracovníků. Tato otázka byla nastolena jako politické téma ve Francii, Německu a Spojených státech, kde mnoho lidí obhajuje změny politiky na podporu vyšší porodnosti a imigrace. Ve Francii platby párům, které mají děti, zvýšily porodnost.
Některé evropské vlády, obávající se budoucí důchodové krize, vyvinuly natalistické politiky, aby se pokusily motivovat více žen k tomu, aby měly děti. Opatření zahrnují zvýšení daňových úlev pro pracující rodiče, zlepšení poskytování péče o děti, zkrácení pracovní doby/víkendové práce v ženských profesích, jako je zdravotní péče, a přísnější prosazování antidiskriminačních opatření, aby se zabránilo tomu, že profesním ženám bude bráněno v povýšení, když si vezmou pracovní volno na péči o děti. Během posledních let se míra porodnosti zvýšila na přibližně 2,0 ve Francii a 1,9 v Británii a některých dalších severoevropských zemích, ale o roli populačních politik v těchto trendech se diskutuje.
Pokusy o zvýšení porodnosti u pracujících žen přinášejí složitá politická dilemata: jak dalece změnit tradiční pracovní postupy tak, aby ženy, které žonglují s pracovními povinnostmi a povinnostmi v oblasti výchovy dětí, nebyly ve své kariéře znevýhodněny oproti mužům (například uzákoněním povinné otcovské dovolené, flexibilní pracovní doby a/nebo omezením celkové týdenní pracovní doby pro muže i ženy), a především otázka, zda je problém neplodnosti pod náhradou tak vážný, že svobodné ženy by měly být nyní také podporovány v tom, aby měly více dětí.
Poskytnutí placené mateřské dovolené ženám může mít nezamýšlený negativní důsledek v podobě odrazení zaměstnavatelů od najímání žen, protože se mohou obávat, že budou muset těhotné ženě vyplácet mzdu za práci, kterou nevykonává. To může zvýšit mzdové rozdíly mezi muži a ženami, rozdíly v příjmech mezi muži a ženami v pracovní síle. Tento odrazující účinek lze zmírnit poskytnutím rodičovské dovolené mužům i ženám.
Evropští analytici doufají, že s pomocí vládních pobídek a rozsáhlých změn směrem k politikám vstřícným k rodinám se podaří zastavit úbytek populace a zvrátit jej do roku 2030, přičemž očekávají, že do té doby dojde k mírnému přirozenému nárůstu ve většině Evropy. Například C. D. Howe Institute se snaží prokázat, že imigrace nemůže být využita k účinnému boji proti stárnutí populace.
Případy zvýšení porodnosti v jednotlivých zemích
Zatímco velká část světa zaznamenala za posledních dvacet let klesající míru porodnosti, celková míra porodnosti ve Spojených státech zůstala relativně stabilní. Je to z velké části způsobeno vysokou mírou porodnosti mezi komunitami, jako jsou Hispánci, ale je to také tím, že míra porodnosti mezi nehispánskými bělochy v USA se poté, co v 70. a počátkem 80. let klesla na zhruba 1,6, zvýšila a nyní se pohybuje kolem 1,9-2,0, nebo mírně pod úrovní nahrazování, místo aby se propadla na úroveň 1,3-1,5 běžnou v Evropě.
Nová Anglie má míru podobnou většině západoevropských zemí, zatímco jižní, středozápadní a hraniční státy mají míru porodnosti podstatně vyšší než substituční. Státy, kde má Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů silné zastoupení, především Utah, mají také vyšší než substituční míru porodnosti, zejména mezi populací LDS. Heaton a Goodman (1985) zjistili, že ženy LDS mají v průměru o jedno dítě více než ženy v jiných náboženských skupinách.