Superego je jednou ze tří částí (Id, ego a superego) psychického aparátu definovaného ve strukturálním modelu psychiky Sigmunda Freuda; jde o tři teoretické konstrukty, jejichž činnost a interakce popisuje duševní život. Podle tohoto modelu psychiky je id souborem nekoordinovaných pudových tendencí; superego hraje kritickou a moralizující roli a ego je organizovaná, realistická část, která zprostředkovává mezi touhami id a superega.
Super-ego vám může zabránit v tom, abyste dělali určité věci, které po vás může chtít vaše id.
Superego odráží zvnitřnění kulturních pravidel, kterým se učí především rodiče svým vedením a vlivem. Freud rozvinul svůj koncept superega z dřívějšího spojení ideálu ega a „zvláštního psychického děje, který plní úkol dohlížet na to, aby bylo zajištěno narcistické uspokojení z ideálu ega …, což nazýváme naším ‚svědomím'“. Podle něj „instalaci super-ega lze popsat jako úspěšný případ identifikace s rodičovským dějem“, přičemž s postupujícím vývojem „super-ego přebírá také vliv těch, kteří nastoupili na místo rodičů – vychovatelů, učitelů, lidí vybraných jako ideální vzory“.
Superego usiluje o dokonalost. Zahrnuje tu organizovanou část struktury osobnosti, převážně, ale ne zcela nevědomou, která zahrnuje ideály ega, duchovní cíle a psychický orgán (běžně nazývaný „svědomí“), který kritizuje a zakazuje pudy, fantazie, pocity a činy jedince. „Super-ego“ si lze představit jako typ svědomí, které trestá nesprávné chování pocity viny. Například za mimomanželské vztahy.“ V tomto smyslu je super-ego precedentem pro konceptualizaci vnitřního kritika, jak se objevuje v současných terapiích, jako je IFS a Voice Dialogue[cit. dle potřeby].
Superego funguje v rozporu s id. Superego se snaží jednat společensky vhodným způsobem, zatímco id chce jen okamžité sebeuspokojení. Super-ego ovládá náš smysl pro dobro a zlo a pocit viny. Pomáhá nám zapadnout do společnosti tím, že nás nutí jednat společensky přijatelným způsobem.
Požadavky superega často odporují požadavkům id, takže ego má někdy potíže s jejich sladěním.
Freudova teorie předpokládá, že superego je symbolickou internalizací otcovské postavy a kulturních předpisů. Superego má tendenci stát v opozici vůči touhám id kvůli jejich protichůdným cílům a své agresivitě vůči egu. Super-ego působí jako svědomí, udržuje náš smysl pro morálku a zákaz tabu. Superego a ego jsou produktem dvou klíčových faktorů: stavu bezmoci dítěte a Oidipova komplexu. K jeho vzniku dochází během rozpadu Oidipova komplexu a vzniká identifikací s postavou otce a jeho internalizací poté, co malý chlapec nemůže ze strachu z kastrace úspěšně udržet matku jako objekt lásky.
„Super-ego si zachovává charakter otce, zatímco čím silnější byl Oidipův komplex a čím rychleji podlehl potlačení (pod vlivem autority, náboženského učení, školní výchovy a četby), tím přísnější bude později nadvláda super-ega nad egem – v podobě svědomí nebo snad nevědomého pocitu viny.“
Koncept super-ega a Oidipova komplexu je předmětem kritiky pro svůj údajný sexismus. Ženy, které jsou považovány za již vykastrované, se neztotožňují s otcem, a proto podle Freuda „jejich superego není nikdy tak neúprosné, tak neosobní, tak nezávislé na svém citovém původu, jak to vyžadujeme u mužů … často jsou ve svých úsudcích více ovlivněny pocity náklonnosti nebo nepřátelství“. Freud však své stanovisko dále modifikoval v tom smyslu, že „většina mužů také zdaleka nedosahuje mužského ideálu a že všichni lidští jedinci v důsledku svých bisexuálních dispozic a křížové dědičnosti v sobě kombinují jak mužské, tak ženské vlastnosti“.
Sigmund Freud se ve svém díle Civilizace a její nespokojenost (1930) zabývá také pojmem „kulturní superego“. Freud naznačil, že požadavky super-ega „se shodují s příkazy převládajícího kulturního super-ega. V tomto bodě se oba procesy, proces kulturního vývoje skupiny a proces kulturního vývoje jedince, jakoby vždy prolínají“. Etika je ústředním prvkem požadavků kulturního super-ega, ale Freud (jako analytický moralista) protestoval proti tomu, co nazýval „nepsychologickým jednáním kulturního super-ega … etické požadavky kulturního super-ega. Nezabývá se dostatečně fakty o duševní konstituci člověka“.