Výbuch vzteku je emocionální výbuch, při němž vyšší mozkové funkce nejsou schopny zastavit emocionální projev nižších (emočních a fyzických) mozkových funkcí. Lze jej zařadit do kategorie iracionálního záchvatu pláče, křiku, vzdoru a odporu vůči každému pokusu o pacifikaci, při němž se ztrácí i fyzická kontrola. Osoba nemusí sama stát ani sedět. Ani když je „cíl“ osoby splněn, není zklidněna.
Obvykle jsou záchvaty vzteku pozorovány u dětí ve věku 3-6 let, ale někdy i 7-9 let; jedná se o velmi jasný případ emoční desinhibice způsobené nezralým vývojem předního mozku. Lidé, kteří mají duševní choroby nebo neurologické stavy, jako je autismus, jsou náchylnější k záchvatům vzteku než ostatní, i když každý, kdo má poškození předního mozku — dočasné nebo trvalé — může trpět záchvaty vzteku. Nejčastější způsoby, jak dočasně poškodit přední mozek, jsou otrávit ho depresivem (jako je alkohol) nebo inhibovat jeho fungování nedostatkem spánku nebo únavou.
Tantrum je jednou z nejčastějších forem problematického chování u malých dětí, ale s přibývajícím věkem se jeho frekvence a intenzita snižuje. U batolete jsou „záchvaty vzteku normální…síla záchvatu vzteku je jakýmsi měřítkem síly charakteru, kterou dítě může nakonec mít, pokud mu někdo pomůže tuto energii využít.“
Zatímco záchvaty vzteku mohou být považovány za předpověď budoucího antisociálního chování, v jiném smyslu jsou prostě „projevem ztráty kontroly a frustrace … a tak ‚s trpělivostí a důslednou reakcí na záchvaty vzteku jich bude čím dál tím méně, jak vaše dítě roste’“.
I když „když je dítě v záchvatu vzteku, je až příliš zřejmé, že něco chce hfr … to, co dítě také potřebuje, je něco úplně jiného….“
Selma Fraibergová varovala před „přílišným tlakem nebo silovými metodami kontroly zvenčí“ ve výchově dětí: „Pokud proměníme každý případ převlékání kalhot, hledání pokladů, podřimování, brodění louží a distribuce odpadků ve vládní krizi, můžeme snadno vyvolat zuřivý vzdor, záchvaty vzteku a všechny ohňostroje vzpoury v dětském pokoji.“
V roce 2011 výzkum zjistil, že batolata používají záchvaty vzteku k vyjádření dvou emocí, vzteku a strachu, současně nebo ve vzorcích. Takové záchvaty vzteku mají často „vzor a rytmus“ ve svých „vokalizacích“. Analýza vzorců může vést k rozlišení, které záchvaty vzteku jsou normální a které by mohly být známkami budoucích problémů – „které mohou být varovnými signály skryté poruchy“. Autory studie byli Michael Potegal z Minnesotské univerzity, Pamela G. Whitney z Quinnipiacké univerzity a James A. Green z Connecticutské univerzity. Potegal byl citován Národním veřejnoprávním rozhlasem, který říká, že „trik v tom, jak dostat záchvat vzteku, aby skončil co nejdříve“, a když „dítě už bylo po vzteku, zbyl jen smutek a smutné děti se natahují pro útěchu. Nejrychlejší způsob, jak překonat vztek … bylo nedělat nic.“ Výzkumníci byli nazýváni „statečnými vědci“ za to, že se zabývali svými výzkumnými subjekty.
Freud měl za to, že vývoj vzteku u Vlčího muže – jak se stal „nespokojeným, podrážděným a násilným, urazil se při každé možné příležitosti, a pak upadl do vzteku a křičel jako divoch“ – byl spojen s jeho sváděním sestrou.
Uvažoval také o tom, že následně „pacientovy záchvaty vzteku a výjevy zuřivosti byly dány novému účelu…vynutit si tresty a…uspokojit svůj pocit viny“. Freud dodal, že „nevím, jak často rodiče a vychovatelé, tváří v tvář nevysvětlitelné zlobě ze strany dítěte, nemusejí mít příležitost mít tento typický stav věcí na paměti. Dítě, které se chová tímto nevysvětlitelným způsobem, se přiznává a snaží se vyprovokovat trest…dává svůj pocit viny na odpočinek“.
Žárlivost na narození sourozence a následná agrese může také vyvolat záchvaty vzteku: „snaha ovládat se vyvolávala záchvaty vzteku „pro nic“ několikrát denně…bouřlivé a negativistické“.
Někteří lidé, kteří mají neurologické poruchy, jako je kombinace autismu nebo mentální retardace, mohou být náchylnější k záchvatům vzteku než jiní, i když každý, kdo má poškození předního mozku (dočasné nebo trvalé), může trpět záchvaty vzteku. Každý může být náchylný k záchvatům vzteku jednou za čas, bez ohledu na pohlaví nebo adgge.
Heinz Kohut tvrdil, že „kojenecké jádro pravděpodobně obsahuje sebestřednou, grandiózně exhibicionistickou část“ a že „záchvaty vzteku z frustrace tak představují narcistické zuřivosti“ při úderu do nafouknutého obrazu sebe sama. U „dítěte, které je konfrontováno s nějakým odmítnutím… bez ohledu na jeho odůvodnění, odmítnutí automaticky vyvolává zuřivost, protože uráží jeho pocit všemohoucnosti“.