Teorie komunikace je obor informace a matematiky, který studuje technický proces informace a lidský proces lidské komunikace. Podle teoretika komunikace Roberta T. Craiga v jeho eseji ‚Teorie komunikace jako pole‘ z roku 1999, „navzdory dávným kořenům a rostoucí hojnosti teorií o komunikaci“, neexistuje obor, který by mohl být identifikován jako ‚teorie komunikace‘.
Zásadním problémem komunikace je reprodukce v jednom bodě buď přesně nebo přibližně zprávy vybrané v jiném bodě. Claude Elwood Shannon (1916-2001)
Počátky teorie komunikace jsou spojeny s rozvojem teorie informace. V Bellových laboratořích byly vyvinuty omezené teoretické myšlenky, které všechny implicitně předpokládaly události stejné pravděpodobnosti.
Kniha Harryho Nyquista z roku 1924, Určité faktory ovlivňující rychlost telegrafu, obsahuje teoretickou část kvantifikující „inteligenci“ a „rychlost linky“, při které může být přenášena komunikačním systémem.
Práce Ralpha Hartleyho z roku 1928, Přenos informací, používá slovo informace jako měřitelnou veličinu, která odráží schopnost příjemce odlišit jednu posloupnost symbolů od druhé. Přirozenou jednotkou informace byla proto desetinná číslice, mnohem později přejmenovaná na hartleyho počest jako jednotka nebo měřítko nebo míra informace.
Alan Turing v roce 1940 použil podobné myšlenky jako součást statistické analýzy prolomení německých šifer druhé světové války Enigma.
Hlavním mezníkem, který otevřel cestu k rozvoji teorie komunikace, bylo publikování článku Clauda E. Shannona v Bell System Technical Journal v červenci a říjnu 1948 pod názvem ‚Matematická teorie komunikace.’ Shannon se zaměřil na problém, jak nejlépe zakódovat informace, které chce odesílatel přenášet. Použil také nástroje v teorii pravděpodobnosti, kterou vyvinul Norbert Wiener. Tato kniha položila základy pro první model komunikace, Shannonův–Weaverův model. Shannon později vyvinul informační entropii jako měřítko pro nejistotu ve zprávě, zatímco v podstatě vynalezl oblast teorie informace.
V roce 1951 Shannon zásadně přispěl ke zpracování přirozeného jazyka a výpočetní lingvistice svým článkem ‚Prediction and Entropy of Printed English‘ (1951), který poskytl jasnou kvantifikovatelnou vazbu mezi kulturní praxí a pravděpodobnostním poznáním.
Studie o teorii informace od Clauda Elwooda Shannona, Warrena Weavera a dalších podnítily výzkum nových modelů komunikace z jiných vědeckých hledisek, jako je psychologie a sociologie. Ve vědě je model struktura, která představuje teorii.
Učenci z oborů odlišných od matematiky a inženýr začal brát vzdálenost od Shannon a Weaver modely jako ‚přenosný model‘:
Vyvinuli model komunikace, který byl určen k pomoci při rozvoji matematické teorie komunikace. Shannon a Weaver práce ukázala cenné pro komunikační inženýři při řešení takových otázek, jako je kapacita různých komunikačních kanálů v ‚bitů za sekundu‘. To přispělo k informatice. Vedlo to k velmi užitečné práce na redundanci v jazyce. A při vytváření ‚informace‘ ‚měřitelné‘ to dalo zrod k matematické studie na ‚teorie informace‘
Harold Lasswell (1902 – 1978), politolog a teoretik komunikace, byl členem chicagské sociologické školy. Ve své práci ‚Struktura a funkce komunikace ve společnosti‘ (1948) definoval proces komunikace jako Kdo (říká) co (komu) co (v) co kanál (s) co efekt.
Článek Richarda Whatelyho (1787 – 1863), ‚Rhetoric (1825), který se objevuje jako příspěvek pro Encyclopaedia Metropolitana, byl v roce 1828 upraven do knihy jako ‚Elements of Rhetoric‘. V roce 1963 byl publikován Southern Illinois University pod názvem ‚Elements of Rhetoric: Comprising an Analysis of the Laws of Moral Evidence‘, s kritickým úvodem Douglase Ehningera a předmluvou Davida Pottera. Zkoumali to, čemu říkali ‚Aristotelovy modely komunikace‘. James L. Kinneavy (1920 – 1999) studoval také Aristotelovu rétoriku a pak jeho komunikační model.
V roce 1960 David Kenneth Berlo, Schrammův žák, rozšířil lineární model komunikace Shannona a Weavera a vytvořil Model komunikace odesílatel-zpráva-kanál-příjemce (SMCR Model), který odhalil ve svém díle Proces komunikace, kde se komunikace jeví jako regulovaný proces, který umožňuje subjektu vyjednávat se svým životním prostředím. Komunikace se pak stává hodnotou síly a vlivu (psychologie komunikace).
Teorie komunikace jako pole
„(…) Ačkoli existuje mnoho teorií komunikace (…), neexistuje shoda na teorii komunikace jako oboru.“ (R.T. Craig)
V roce 1999 Craig napsal přelomový článek „Teorie komunikace jako obor“, který rozšířil konverzaci o disciplinární identitě v oblasti komunikace. V té době se učebnice teorie komunikace téměř vůbec neshodly na tom, jak obor prezentovat nebo jaké teorie zahrnout do svých učebnic. Tento článek se od té doby stal základním rámcem pro čtyři různé učebnice, které měly oblast komunikace zavést. V tomto článku Craig „navrhuje vizi teorie komunikace, která činí obrovský krok ke sjednocení tohoto dosti nesourodého oboru a řešení jeho složitostí.“ K této sjednocující vizi se Craig zaměřil na teorii komunikace jako praktickou disciplínu a ukazuje, jak „různé tradice teorie komunikace mohou být zapojeny do dialogu o praxi komunikace“. V tomto diskusním procesu by se teoretici zapojili do dialogu o „praktických důsledcích teorií komunikace“. Nakonec Craig navrhne sedm různých tradic teorie komunikace a nastíní, jak by každá z nich zapojila ostatní do dialogu.
Základní prvky komunikace se staly předmětem studia teorie komunikace: