Tvrzení teorie socioemocionální selektivity spočívá v tom, že si lidé uvědomují, kolik času v životě prožili. Teorie má dvě kategorie cílů. Cíle orientované na budoucnost jsou zaměřeny na děti, starší dospělé, akvizice, plánování kariéry, rozvoj nových sociálních vztahů a další snahy, které se v budoucnu vyplatí. Cíle orientované na současnost jsou zaměřeny na regulaci emocí, snahu o emocionálně uspokojivé interakce se sociálními partnery a další snahy, jejichž přínos lze realizovat v přítomnosti. Když lidé vnímají svou budoucnost jako otevřenou, mají tendenci soustředit se na cíle orientované na budoucnost, ale když mají pocit, že se jim čas krátí, jejich zaměření má tendenci směřovat k cílům orientovaným na současnost.
Výzkum této teorie často porovnává věkové skupiny (tj. mladé a staré dospělé), ale posun v prioritách cílů je postupný proces, který začíná v rané dospělosti. Důležité je, že teorie tvrdí, že to není věk, co způsobuje posun cílů, ale změny v časové perspektivě spojené s věkem. I u mladších dospělých bylo prokázáno, že sledují cíle orientované na současnost, když je jejich časová perspektiva omezena smrtelnou nemocí nebo životními změnami, jako je absolvování vysoké školy, a dokonce i starší dospělí upřednostňují cíle orientované na budoucnost, když jsou požádáni, aby si pro sebe představili prodlouženou budoucnost.