Performativita je interdisciplinární termín často používaný k pojmenování schopnosti řeči a jazyka zejména, stejně jako jiných neverbálních forem expresivního jednání, zasahovat do běhu lidských událostí. Termín je odvozen od práce v teorii jednání v řeči, kterou vytvořil analytický filozof J. L. Austin, který nepoužíval slovo „performativita“, ale dával název performativní výroky situacím, kdy říkání něčeho něco dělalo, místo pouhého informování nebo popisu reality. „performativní výrok“, argumentoval Austin v knize Jak dělat věci se slovy, nemůže být považován za pravdivý nebo nepravdivý, jak by mohl být konstantní výrok. Může být hodnocen pouze jako „šťastný“ nebo „infelicitní“ podle toho, zda byly splněny podmínky požadované pro jeho úspěch. V tomto smyslu lze říci, že performativita zkoumá pragmatičnost jazyka.
Austinův popis performativity byl předmětem rozsáhlé diskuse ve filozofii, literatuře i mimo ni. Jacques Derrida, Judith Butlerová a Eve Kosofsky Sedgwicková patří mezi učence, kteří rozpracovali a zpochybnili aspekty Austinova popisu z hlediska dekonstrukce, psychoanalýzy, feminismu a queer teorie. Zejména v práci feministek a queer teoretiků hrála performativita důležitou roli v diskusích o společenských změnách (Oliver 2003).
Koncept performativity byl také použit ve vědeckých a technologických studiích a v ekonomické sociologii. Andrew Pickering navrhl, aby se ve studiu vědy přešlo od „reprezentačního idiomu“ k „performativnímu idiomu“. Sociolog Michel Callon navrhl studovat performativní aspekty ekonomie, tj. do jaké míry hraje ekonomická věda důležitou roli nejen při popisu trhů a ekonomik, ale také při jejich vytváření. Karen Barad tvrdila, že vědecké a technologické studie hloubkově zdůrazňují performativitu jazyka za účelem zkoumání performativity hmoty (Barad 2003).
Další využití pojmu performativity v sociálních vědách zahrnuje každodenní chování (nebo výkon) jedinců na základě společenských norem nebo zvyklostí. Filozofka a feministická teoretička Judith Butlerová použila pojem performativity ve své analýze genderového vývoje a také ve své analýze politického projevu. Eve Kosofsky Sedgwicková popisuje Queer Performativity jako probíhající projekt transformace způsobu, jakým můžeme definovat – a prolomit – hranice k identitě. Prostřednictvím svého tvrzení, že stud je potenciálně performativní a transformační emoce, Sedgwicková také spojila queer performativitu s ovlivněním teorie.
Pohled Judith Butlerové na performativitu
Judith Butlerová, filozofka a feministická teoretička, která nabídla nové, více kontinentální (konkrétně foucauldiánské) čtení pojmu performativity, který má kořeny v lingvistice a filozofii jazyka, popisuje performativitu jako „…onu opakovanou sílu diskursu produkovat jevy, které reguluje a omezuje.“ (Butlerová 1993) Tento pojem do značné míry použila ve své analýze genderového vývoje. Tato myšlenka byla poprvé představena v roce 1988 v čísle Theatre Journal. (Brickell, 2005)
Koncept klade důraz na způsoby, jakými je identita předávána nebo oživována diskurzem. Performativní akty jsou typy autoritativních projevů. To se však může stát a být vynucováno pouze prostřednictvím zákona nebo norem společnosti. Tyto výroky, jen tím, že je vysloví, provádějí určitý čin a vykazují určitou míru moci. Příkladem těchto typů výroků jsou prohlášení o vlastnictví, křty, inaugurace a právní věty. Něco, co je klíčem k performativitě, je opakování. Výroky nemají jednotnou povahu ani použití a musí být používány důsledně, aby se uplatnila moc. (Hall qtd. In Identity: A reader, 2000)
Teorie výkonnosti a genderové perspektivy
Judith Butlerová, jak je uvedeno výše, provedla mnoho výzkumů a psaní o teorii výkonu a zaměřila velkou část této práce na genderovou performativitu. Butlerová vidí gender jako akt, který byl nacvičen, podobně jako scénář, a my, jak herci dělají tento scénář realitou znovu a znovu prováděním těchto akcí. „Pro Butlerovou je rozdíl mezi osobním a politickým nebo mezi soukromým a veřejným sám o sobě fikcí určenou k podpoře utlačujícího statu quo: naše nejosobnější akty jsou ve skutečnosti neustále sepisovány hegemonickými společenskými konvencemi a ideologiemi.“ (Felluga, 2006) Butlerová nevidí gender jako výraz toho, čím člověk je, ale spíše jako něco, co dělá. Podle Butlerovy teorie nejsou homosexualita a heterosexualita pevně dané kategorie. Osoba je pouze ve stavu „dělat přímočarost“ nebo „dělat queerness“. (Lloyd, 1999)
Existuje několik kritik, které byly vzneseny proti Butlerovu pojetí performativity. První je, že teorie je individuální povahy a nebere v úvahu další faktory. Tyto faktory zahrnují prostor, ve kterém se představení odehrává, ostatní zúčastněné a jak mohou vidět nebo interpretovat to, čeho jsou svědky. Také jsou přehlíženy neplánované efekty představení a nejsou brány v úvahu eventuality. (Lloyd, 1999)
Další kritikou je, že Butlerová nemá jasno v pojmu subjekt. Bylo řečeno, že v jejích spisech někdy subjekt existuje jen předběžně, jindy mají „skutečnou“ existenci a jindy jsou společensky aktivní. Někteří také podotýkají, že teorie by mohla být vhodnější pro literární analýzu než pro společenskou teorii. (Brickell, 2005)
Jiní kritizují Judith Butlerovou za to, že bere etnometodologické a symbolické interakcistické sociologické analýzy genderu a pouze je přetváří v koncept performativity (Dunn 1997; Green 2007). Například Green (2007) tvrdí, že práce Kesslerové a McKennové (1978) a Westové a Zimmermanové (1987) přímo navazuje na Garfinkela (1967) a Goffmana (1959) s cílem dekonstruovat gender na momenty připisování a iterace v kontinuálním společenském procesu „dělání“ maskulinity a ženskosti v performativním intervalu. Tyto poslední práce vycházejí z představy, že gender nepředchází, ale spíše vyplývá z praxe, instancované v mikrointerakci.