Pojem performativních výroků zavedl filozof jazyka J. L. Austin. Podle jeho původního pojetí se jedná o větu, která není pravdivá nebo nepravdivá, nýbrž „šťastná“ nebo „nešťastná“,
a který je vysloven při provádění ilokučního aktu, nikoliv použit ke konstatování něčeho (Austin původně předpokládal, že konstatování něčeho a provádění ilokučního aktu se vzájemně vylučují). I další autoři (Eve Sedgwicková, Jacques Derrida, Michel Foucault, Judith Butlerová) tento termín používají, ale zcela odlišným způsobem.
Ačkoli Austin tento termín použil již ve svém článku „Other minds“ z roku 1946, dnešní užití se odvíjí od jeho pozdějšího, pozoruhodně odlišného vyložení tohoto pojmu v přednáškovém cyklu Williama Jamese z roku 1955, který byl následně publikován pod názvem How to Do Things with Words. Výchozím bodem těchto přednášek je Austinova pochybnost proti rozšířenému filozofickému předsudku, totiž implicitnímu předpokladu, že výroky vždy něco „popisují“ nebo „konstituují“, a jsou tedy vždy pravdivé nebo nepravdivé. Poté, co uvede několik příkladů vět, které takto užívány nejsou a nejsou pravdivostně hodnotné (mezi nimi věty neslovesné, tázací, direktivy a „etické“ propozice), uvádí jako další případ věty „performativní“.
Při definování performativů Austin odkazuje na ty věty, které odpovídají starému předsudku v tom smyslu, že se používají k popisu nebo konstataci něčeho, a které jsou tedy pravdivé nebo nepravdivé; takové věty nazývá „konstativy“. Na rozdíl od nich definuje Austin „performativy“ takto:
(1) Performativní výroky nejsou pravdivé ani nepravdivé, tj. nejsou pravdivostně hodnotné; když je s nimi něco v nepořádku, pak jsou „šťastné“ nebo „nešťastné“.
(2) Vyslovení performativu je nebo je součástí vykonání určitého druhu činnosti (Austin se jimi později zabývá pod názvem ilokuční akty), jejíž provedení by opět nebylo normálně popsáno jako pouhé „říkání“ nebo „popisování“ něčeho (srov. Austin 1962, 5).
Například když Petr v příslušném kontextu řekne „slibuji, že umyji nádobí“, pak tím něco nejen říká, a zejména jen nepopisuje, co dělá; spíše tím, že tento slib vysloví, jej vykoná; protože slibování je ilokuční akt, je tento výrok performativním výrokem. Pokud Petr větu vysloví, aniž by měl v úmyslu slib dodržet, nebo pokud ho nakonec nedodrží, pak sice s výrokem není něco v pořádku, ale problém není v tom, že by věta byla nepravdivá: je spíše „nešťastná“, neboli „infelicitní“, jak říká také Austin ve své diskusi o tzv. felicitních podmínkách. Při absenci takové vady je naopak třeba výrok hodnotit jako „šťastný“ nebo „felicitní“, nikoli jako „pravdivý“.
Úvodní příklady performativních vět, které Austin uvádí, jsou tyto:
Jak si Austin později sám všimne, tyto příklady patří (více či méně nápadně) k tomu, co Austin nazývá explicitními performativy; vyslovit „explicitní“ performativní větu znamená dát najevo, jaký akt někdo provádí. Existují však také „implicitní“, „primitivní“ nebo „neexplicitní“ performativy. Když například někdo použije slovo „Jdi!“, aby někomu přikázal opustit místnost, pak je toto vyslovení součástí provedení rozkazu; a věta podle Austina není ani pravdivá, ani nepravdivá; věta je tedy performativem; — přesto však není explicitním performativem, protože nedává najevo, že akt, který mluvčí provádí, je rozkaz.
Jak Austin poznamenává, úkony, které mají být vykonány performativními výroky, mohou být společensky sporné. Například větu „rozvádím se s tebou“, kterou muž třikrát řekne své ženě, mohou někteří považovat za rozvod, jiní však nikoli.
Rozlišování performativů od jiných výroků
Austin měl velké potíže se zcela jasným rozlišením mezi „performativy“ a „konstitutivy“; mimo jiné dospěl k závěru, že něco prohlásit znamená provést ilokuční akt, což činí všechny konstitutivy performativy; z těchto důvodů nakonec navrhl opustit tuto dichotomii a nahradit ji trichotomií řečových aktů, a to takzvanými „lokučními“, „ilokučními“ a „perlokučními akty“.
Nejpodrobnější a nejpřesnější studii o tom, jak lze definovat „performativy“ po Austinovi, napsal Jan S. Andersson, „How to define ‚Performative'“. Kromě toho se v sedmdesátých letech 20. století vedlo mnoho sporů o otázky, jako zda jsou performativy pravdivostně hodnotné, či nikoli, zda vůbec existují neexplicitní performativy, zda lze performativy redukovat na pravdivostně hodnotné věty (a naopak) a o několik dalších; v současnosti se však zdá, že mnohé z těchto otázek ztratily na přitažlivosti[cit. dílo].
Mají performativy pravdivostní hodnotu?
Podle původního Austinova výkladu je podstatnou vlastností performativních vět, že nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé, tj. nejsou pravdivostně hodnotné. John R. Searle však ve svém článku How Performatives Work z roku 1989 tvrdí, že performativy jsou pravdivé/nepravdivé stejně jako konstativa. Searle dále tvrdí, že performativy jsou to, co nazývá deklaracemi; to je technické pojetí Searlova účtu: podle jeho koncepce je výrok deklarací, jestliže „úspěšné provedení řečového aktu postačuje k tomu, aby došlo k souladu mezi slovy a světem, aby se propoziční obsah stal pravdivým“. Searle se domnívá, že tento dvojí směr shody kontrastuje s prostou shodou slov se světem u asertiv.
Bach a Harnish (1991) souhlasí se Searlem, že performativy jsou pravdivé/nepravdivé, ale z jiných důvodů. Domnívají se, že performativy jsou pravdivostně hodnotné, protože jsou přímo výroky, ale pouze nepřímo sliby, omluvami apod. Zatímco Searle považuje performativy za výpovědi, Bach a Harnish [cit. dle] tvrdí, že pouze některé performativní výroky jsou výpověďmi, jako například: „Prohlašuji vás za muže a ženu.“
Bach a Harnish však napadají Searlův účet zásadnějším způsobem. Zpochybňují Searlovo vysvětlení toho, čeho se otázka týkající se performativů týká. Podle Searla otázka týkající se performativů spočívá v tom, že jde o věty, které vykonávají explicitní činnost specifikovanou slovesem, a to právě tím, že říkají, že se činnost vykonává. Bach a Harnish se domnívají, že to je nesprávný přístup k dotazům na povahu performativů. Domnívají se, že přístup, jaký zastává Searle, nesprávně předpokládá, že performativy jsou pojmově odlišné od ostatních výroků. Tento typ předpokladu je podle Bacha a Harnishe nepříznivý, protože bezdůvodně vylučuje nulovou hypotézu. Domnívají se, že nulová hypotéza v tomto případě spočívá v tom, že ve skutečnosti nemusí existovat žádné zvláštní zdůvodnění performativního účinku výroku.
Podle Bacha a Harnishe běžné performativy nepotřebují výraznou racionalizaci, protože se jedná o běžné komunikační akty, které jsou úspěšné pouze tehdy, pokud publikum může odvodit váš komunikační záměr jako vyjádření zřetelného postoje. Domnívají se, že tento popis performativů kontrastuje se Searlovým pohledem na performativy jako na deklarace, protože deklarace jsou pouze „mimochodem komunikativní“ a jsou úspěšné pouze tehdy, pokud splňují platné konvence.
Bach a Harnish rovněž odmítají Searlův názor, že performativní síla performativu je obsažena v jeho doslovném významu. Domnívají se, že Searle nesprávně směšuje performativní sílu s její komunikační realizací. Bach a Harnish tvrdí, že ačkoli komunikační úspěšnost performativů spočívá v tom, že jsou výroky, performativní síla performativů nikoli.
Sedgwickův popis performativů
Pokud jsou performativní výpovědi explicitní, pak jsou obvykle v první osobě přítomného času. Tyto rysy jsou indexické, odrážejí rysy bezprostředního kontextu. Konkrétní slovesa použitá v performativních výrocích bývají verba dicend – slovesa mluvení – nebo „metapragmatická slovesa“, slovesa, která upozorňují na konkrétní vztah mezi výrokem nebo řečovou formou a kontextem. Zatímco někteří lingvisté a teoretici mohou explicitní performativní výroky označovat za vzácné výskyty, Eve Sedgwicková tvrdí, že performativní aspekty mají téměř všechna slova, věty a fráze.[cit. dle] Performativní výroky mohou být podle Sedgwickové performativy „transformativní“, které vytvářejí okamžitou změnu osobního stavu nebo stavu prostředí, nebo performativy „slibné“, které popisují svět, jaký by mohl být v budoucnosti. Tyto kategorie se nevylučují, takže výrok může mít obě vlastnosti. Jak poznamenává Sedgwick, performativní výroky mohou být odvolány, a to buď osobou, která je vyslovila („beru zpět svůj slib“), nebo jinou stranou, která není bezprostředně zapojena, například státem (například manželský slib homosexuálů).
Slova na seznamu mohou být buď popisná, nebo performativní. „Máslo“ na nákupním seznamu znamená, že „koupím máslo“ (slib sobě samému). Ale „máslo“ vytištěné na pokladní účtence znamená „koupil/a jste máslo“ (prostý popis).
Příklady (především explicitních performativních výroků)
Výše uvedené myšlenky ovlivnily performativní psaní; slouží jako odůvodnění snahy vytvořit novou formu kritického psaní o performanci (často o performativním umění). O takové formě psaní se tvrdí, že je sama o sobě formou performance. Přesněji prý odráží prchavou a efemérní povahu performance a různé paměťové a referenční triky, které se odehrávají v mysli diváka během představení a po něm.