Znalostní ekonomika je termín, který odkazuje buď na ekonomiku znalostí zaměřenou na tvorbu a řízení znalostí v rámci ekonomických omezení, nebo na znalostní ekonomiku. Ve druhém významu, častěji používaném, odkazuje na využívání znalostních technologií (jako je znalostní inženýrství a řízení znalostí) k vytváření ekonomických přínosů, jakož i k vytváření pracovních míst. Tuto frázi zpopularizoval Peter Drucker jako název kapitoly 12 ve své knize The Age of Discontinuity, And, s poznámkou pod čarou v textu, Drucker připisuje tuto frázi ekonomovi Fritzi Machlupovi a její původ myšlence „vědeckého řízení“ vyvinuté Frederickem Winslow Taylorem.
Zásadní rozdíl spočívá v tom, že ve znalostní ekonomice je znalost produktem, zatímco ve znalostní ekonomice je znalost nástrojem. Tento rozdíl není v oborové literatuře dosud dobře odlišen.
Oba jsou silně interdisciplinární a zahrnují ekonomy, informatiky, inženýry, matematiky, knihovníky, geografy, chemiky a fyziky, stejně jako kognitivy, psychology a sociology.
Klíčovou koncepcí znalostní ekonomiky je, že znalosti a vzdělání (často označované jako „lidský kapitál“) lze považovat za jednu z těchto dvou oblastí:
„Koncept, který podporuje vytváření znalostí organizačními zaměstnanci a pomáhá a povzbuzuje je k přenosu a lepšímu využití jejich znalostí, které je v souladu s cíli firmy/organizace“
Počáteční základ znalostní ekonomiky byl poprvé představen v roce 1966 v knize Efektivní výkonný pracovník od Petera Druckera. V této knize Drucker popsal rozdíl mezi manuálním pracovníkem (strana 2) a znalostním pracovníkem. Manuální pracovník podle něj pracuje rukama a vyrábí zboží nebo služby. Oproti tomu znalostní pracovník (strana 3) pracuje hlavou, nikoli rukama, a vyrábí nápady, znalosti a informace.
Aby se mohla Světová banka podílet na obchodu se znalostní ekonomikou, stanoví ve své metodice hodnocení znalostí čtyři základní požadavky, které daná země musí mít. Světová banka definuje požadavky jako zdravý institucionální a ekonomický režim, vzdělávací systém a telekomunikační infrastrukturu a inovační systém.
Ve znalostní ekonomice je specializovaná pracovní síla charakterizována jako počítačově gramotná a dobře vyškolená v zacházení s daty, vývoji algoritmů a simulovaných modelů a inovacích v procesech a systémech. Profesor Harvard Business School Michael Porter tvrdí, že dnešní ekonomika je mnohem dynamičtější a že komparativní výhoda je méně relevantní než konkurenční výhoda, která spočívá na „produktivnějším využívání vstupů, což vyžaduje neustálé inovace“. V důsledku toho se technická kariéra, kariéra STEM zahrnující počítačové vědce, inženýry, chemiky, biology, matematiky a vědecké vynálezce dočká v příštích letech nepřetržité poptávky. Navíc dobře situované klastry, o nichž Michael Porter tvrdí, že jsou v globálních ekonomikách životně důležité, se lokálně propojují s propojenými průmyslovými odvětvími, výrobci a dalšími subjekty, které jsou propojeny dovednostmi, technologiemi a dalšími společnými vstupy. Proto jsou znalosti katalyzátorem a pojivovou tkání v moderních ekonomikách.
Komentátoři naznačují, že existují různé vzájemně propojené hnací síly, které mění pravidla podnikání a národní konkurenceschopnosti:
Výsledkem je, že zboží a služby lze vyvíjet, kupovat, prodávat a v mnoha případech dokonce dodávat přes elektronické sítě.
Pokud jde o využití jakékoli nové technologie, záleží na tom, jak uspokojí ekonomickou poptávku. Může zůstat nečinná nebo může přinést komerční průlom (viz šíření inovací).
Lze tvrdit, že znalostní ekonomika se liší od tradiční ekonomiky v několika klíčových ohledech:
Tyto charakteristiky vyžadují nové nápady a přístupy tvůrců politik, manažerů a znalostních pracovníků.
Znalostní ekonomika má mnoho podob, ve kterých se může objevit, ale existují předpovědi, že se nová ekonomika radikálně rozšíří a vytvoří vzor, ve kterém budou i myšlenky uznány a identifikovány jako komodita. Rozhodně není nejvhodnější doba na ukvapený úsudek ohledně tohoto tvrzení, ale vezmeme-li v úvahu samotnou podstatu samotného „poznání“ a přidáme-li k tomu skutečnost, že jde o jádro této nové formy ekonomiky, je jistě jasná cesta vpřed pro tuto představu, ačkoliv jednotlivosti (tj. kvantum revolučního přístupu a jeho použitelnost a komerční hodnota),zůstávají od nynějška ve spekulativní sféře.
Technologické požadavky na inovační systém, jak je popisuje Institut Světové banky, musí být schopny šířit jednotný proces, jehož prostřednictvím může pracovní metoda sbližovat vědecká a technologická řešení a organizační řešení. Podle definice Institutu Světové banky by takové inovace dále umožnily vizi Institutu Světové banky nastíněnou v jejich Rozvojových cílech tisíciletí.
Výzvy pro rozvojové země
Zpráva Komise OSN pro vědu a techniku pro rozvoj (UNCSTD, 1997) dospěla k závěru, že aby rozvojové země mohly úspěšně integrovat IKT a udržitelný rozvoj s cílem zapojit se do znalostní ekonomiky, musí zasáhnout kolektivně a strategicky. Takový navrhovaný kolektivní zásah by se týkal rozvoje účinných vnitrostátních politik v oblasti IKT, které podporují nový regulační rámec, podporují vybranou produkci znalostí a využívání IKT a využívají svých organizačních změn tak, aby byly v souladu s rozvojovými cíli tisíciletí. Zpráva dále navrhuje, aby rozvojové země rozvíjely požadované strategie a politiky v oblasti IKT pro instituce a předpisy s přihlédnutím k potřebě reagovat na otázky konvergence.