Porucha příjmu potravy znamená víc než jen nezdravé stravovací návyky. Poruchy příjmu potravy jsou komplexní duševní poruchy, které by měly být léčeny lékařskou a psychologickou intervencí. Nedávné průzkumy ukazují, že jen v Americe bylo někdy v životě diagnostikováno více než 10 milionů mužů a 20 milionů žen s poruchou příjmu potravy.
Americká psychologická asociace (2013) rozlišuje čtyři hlavní typy poruch příjmu potravy: mentální anorexii, bulimii, poruchu příjmu potravy a poruchu vyhýbání se/omezování příjmu potravy.
Nejznámější ze všech poruch příjmu potravy je mentální anorexie, která se vyznačuje nerealistickým vnímáním vlastního tělesného vzhledu a extrémním strachem z přibývání na váze, což vede k dlouhodobému hladovění. Lidé, kteří se stanou obětí anorexie, téměř úplně přestanou jíst a v důsledku toho dramaticky zhubnou. Jsou přesvědčeni, že jsou tlustí, i když jsou již nebezpečně hubení, a udělají cokoli, aby nepřibrali.
Anorexie se nejčastěji vyskytuje u dospívajících dívek, obvykle ve věku 13-18 let. Odhaduje se, že jí trpí více než 3,7 % všech žen na celém světě a více než třetina z těch, které jí trpí, umírá na následky hladovění a podvýživy. Americká psychologická asociace (2013) ve skutečnosti zjistila, že anorexie má nejvyšší úmrtnost ze všech ostatních psychiatrických stavů a duševních onemocnění.
Podobně jako u anorexie je i u bulimie příčinou strach z přibývání na váze a snaha zůstat štíhlý. Je však obtížnější rozpoznat člověka s bulimií, protože si obvykle dokáže udržet zdravou tělesnou hmotnost. Lidé trpící bulimií nehladoví, aby zůstali štíhlí, ale spíše se následně očišťují od toho, co snědli. Mohou to dělat tak, že se nutí ke zvracení, užívají projímadla a diuretika nebo dodržují přísný a nadměrný pohybový režim.
Mezi další příznaky bulimie (které jsou obvykle vedlejšími účinky očistného chování) patří: eroze skloviny, zubní kazy, kazivost a změna barvy zubů, bolest v krku, dehydratace a nerovnováha elektrolytů. Stejně jako anorexie má bulimie tendenci rozvíjet se během dospívání a rané dospělosti (obvykle ve věku 10-15 let) a je častější u žen než u mužů. Postihuje více než 1,1-4,25 % ženské populace na světě, což z ní činí nejrozšířenější poruchu příjmu potravy.
Další je porucha příjmu potravy (BED), která se vyznačuje opakovanými epizodami nekontrolovatelného přejídání. Je spojena se ztrátou sebekontroly při jídle, pocity studu a viny a vnímanou neschopností přestat. Od ostatních poruch příjmu potravy se BED liší tím, že u ní chybí očistné chování a dietní omezení, a proto ti, kdo s ní bojují, často končí obézní.
Porucha příjmu potravy se také častěji vyskytuje u mužů než u žen a obvykle se objevuje v časné až pozdní dospělosti. Podle nedávných průzkumů se s BED během života setká více než 2,85 všech dospělých Američanů a 5,2 % osob s touto diagnózou zemře na zdravotní komplikace způsobené nadváhou.
4. Porucha vyhýbání se/restringentního příjmu potravy
Dříve známá jako „porucha příjmu potravy v kojeneckém věku“ a „porucha selektivního příjmu potravy“, vyhýbavá/restriktivní porucha příjmu potravy (ARFID), je porucha příjmu potravy, která zahrnuje restriktivní stravování a je nejčastěji diagnostikována u malých dětí (ve věku 6-12 let). Na rozdíl od anorexie se však lidé s ARFID vyhýbají konzumaci určitých potravin ne proto, že by si byli vědomi své hmotnosti, ale proto, že se jim nelíbí pocit nebo zážitek z jídla.
Zatímco u mnoha dětí je běžné, že v dětství procházejí fázemi vybíravosti v jídle (tj. jedí pouze svá oblíbená jídla), ARFID je závažnější, protože brání dítěti přijímat kalorie a živiny potřebné pro jeho správný vývoj. Kromě omezeného výběru preferovaných potravin patří mezi další příznaky ARFID také strach z dušení a/nebo zvracení. ARFID je diagnostikován u více než 3-5 % dětí a má tendenci se častěji objevovat u malých chlapců než u dívek.
Zvyšování povědomí o poruchách příjmu potravy je dnes důležitější než kdy jindy, protože podle statistik jsou závažné případy poruch příjmu potravy často neléčené a nediagnostikované. Pokud se osobám trpícím poruchou příjmu potravy nedostane potřebné pomoci, šance na uzdravení jsou malé a porucha se pravděpodobně časem zhorší. Když však této problematice lépe rozumíte, dokážete se lépe vcítit do lidí v nouzi a projevit s nimi soucit.
Pokud se vy nebo někdo z vašich známých potýká s poruchou příjmu potravy, obraťte se na odborníka a vyhledejte pomoc, kterou potřebujete, abyste se uzdravili.