Možná znáte svůj typ osobnosti, ale co váš styl připoutání? Stejně jako Myers-Briggsův typ osobnosti může odhalit, jaký jste typ člověka, může váš styl připoutání poskytnout informace o typech vztahů, které se u vás v průběhu života pravděpodobně vyvinou. (Stejně jako u jiných „typů“ nebo „stylů“ se však jedná o orientační údaje. Lidé jsou příliš složití na to, aby je bylo možné zařadit do kategorií.) Váš styl náklonnosti ovlivňuje celou řadu zajímavých věcí, od typu lidí, se kterými se setkáváte, až po typ partnera, kterým jste. Čtěte dále a zjistěte, co váš styl připoutání vypovídá o vaší osobnosti.
Jaké jsou styly připoutání?
Teorii připoutání vytvořil ve 20. století britský psychoanalytik John Bowlby. Zajímal se zejména o škálu „attachmentového chování“, které se u kojenců projevuje po odloučení od pečovatele neboli „attachmentové figury“. Připoutanost definoval jako „trvalé psychické spojení mezi lidskými bytostmi“, které lze pozorovat a kategorizovat prostřednictvím vzorce chování a motivací.
V 70. letech 20. století navázala psycholožka Mary Ainsworthová na Bowlbyho, když pozorovala a později kategorizovala chování, které Bowlby dříve identifikoval. Těmito kategoriemi nebo „styly“ připoutání se staly bezpečné připoutání, úzkostné/ambivalentní připoutání a vyhýbavé připoutání. Později psycholožka Mary Mainová zavedla čtvrtou kategorii, dezorganizovanou vazbu.
Tyto styly připoutání se vyvíjejí již v dětství, ale mají velký vliv na celý život. Například podle Kendry Cherryové, MS: „Děti, které jsou v kojeneckém věku bezpečně připoutané, mají tendenci rozvíjet silnější sebevědomí a lepší sebedůvěru, když vyrostou. Tyto děti bývají také samostatnější, dosahují lepších výsledků ve škole, mají úspěšné sociální vztahy a méně trpí depresemi a úzkostmi.“
Dospělí s bezpečným stylem připoutání jsou často schopni a ochotni se bez komplikací věnovat potřebám svých blízkých. Mark Manson, svépomocný blogger a autor knihy The Subtle Art of Not Giving a F*ck, vysvětluje: „Bezpečné typy jsou schopny chodit (nebo zvládat, záleží na úhlu pohledu) jak s úzkostnými, tak s vyhýbavými typy. Jsou dostatečně spokojení sami se sebou, aby úzkostným typům poskytli veškeré ujištění, které potřebují, a vyhýbavým typům poskytli prostor, který potřebují, aniž by se sami cítili ohroženi.“ Lidé s bezpečnými vztahy jsou také jistí sami v sobě (což je často činí ve vztazích tak přitažlivými). To jim umožňuje stanovit zdravé hranice a zároveň si užívat blízkosti druhých.
Úzkostná/ambivalentní vazba
Úzkostná nebo ambivalentní vazba může začít už v dětství v důsledku nestálé pozornosti pečovatelů. Joyce Catlettová, M.A., vysvětluje: „Výzkumníci v oblasti attachmentu popisují chování těchto [rodičů], přičemž si všímají toho, jak jsou někdy pečující, naladění a účinně reagují na trápení dítěte, zatímco jindy jsou vtíraví, necitliví nebo citově nedostupní. Když rodiče kolísají mezi těmito dvěma velmi odlišnými reakcemi, jejich děti jsou zmatené a nejisté a nevědí, jaké zacházení mohou očekávat. Tyto děti se často cítí vůči rodičům nedůvěřivé nebo podezřívavé, ale chovají se přilnavě a zoufale. Naučí se, že nejlepším způsobem, jak uspokojit své potřeby, je přimknout se ke své připoutané osobě.“ Stejná hyperaktivita a strategie se může přenést i do vztahů v pozdějším životě.
Lidé s úzkostnou vazbou neustále potřebují ujištění, protože mohou mít potíže s důvěrou k blízkým lidem. Mohou být lpějící nebo paranoidní, pokud jde o vztahy, a podle vědeckých poznatků je u nich pravděpodobnější, že budou vyhledávat jakékoli partnerství, dokonce i zneužívané, místo aby byli spokojeni s tím, že zůstanou sami. Stejná úzkost se může týkat i přátelských a rodinných vazeb.
Omri Gillath, profesor psychologie na Kansaské univerzitě, zjistil, že styl připoutanosti je patrný i z toho, jak člověk komunikuje na sociálních sítích: „Pokud máte vysokou míru úzkosti z připoutání, velmi se obáváte odmítnutí a opuštění a máte tendenci být zahlceni emocemi.“ Kvůli tomuto strachu by člověk očekával méně ukončených vztahů, ale on a jeho spoluautoři zjistili, že „kvůli vysoké míře obav a touze splynout s ostatními mohou úzkostně připoutaní lidé nakonec členy od sebe odstrkovat“.
U těch, u nichž se v dětství vyvinula vyhýbavá vazba, pečovatel pravděpodobně neuspokojoval jejich potřeby. Možná byli odrazováni od pláče nebo vyjadřování pocitů, takže se časem naučili ignorovat svá přání, potřeby a pocity, aby si udrželi jakýkoli vztah s pečovatelem.
Catlett vysvětluje: „Protože se v dětství naučili odpojit se od svých tělesných potřeb a minimalizovat význam emocí, často se v romantických vztazích vyhýbají citové blízkosti. Dospělí lidé s disipativní vazbou často vyhledávají vztahy a rádi tráví čas se svým partnerem, ale mohou se cítit nesví, když se vztahy příliš sblíží. Mohou vnímat své partnery jako ty, kteří „chtějí příliš mnoho“, nebo jako lpící, když jejich partner vyjádří touhu být si citově bližší.“
Catlett varuje před varovnými signály, jako je stažení se a potlačení emocí během stresových období. Osoba s vyhýbavou vazbou může své potřeby vyjadřovat nepřímo ze strachu ze zranitelnosti nebo odmítnutí.
Dezorganizované/vyhýbavé/obávané připoutání
Dezorganizovaná vazba vzniká, když dítě cítí, že neexistuje bezpečný způsob, jak uspokojit své potřeby. Pokud se pečující osoba chová nepředvídatelně, dítě nemusí vědět, jak má reagovat nebo co má k pečující osobě a jejímu jednání cítit. V dospělosti může člověk s dezorganizovanou vazbou reagovat ve chvílích stresu tvrdě nebo nevyzpytatelně; výzkumníci zjistili, že dezorganizovaní jedinci mají často problémy s uspořádáním dějů ve vztahu nebo s pochopením své nejisté vazby. Mohou se u nich vyvinout špatné dovednosti sociální a emoční regulace.
Protože se nemohly spolehnout na své pečovatele, pokud jde o bezpečí, mohou zažívat vnitřní konflikty a nikdy se nenaučí vytvořit si strategii pro případ, že se budou cítit v tísni. Z tohoto důvodu často nevnímají svět jako bezpečné místo. Mohou se chovat vůči ostatním nebo se stáhnout do sebe a stát se asociálními – dokonce i styly připoutání se u každého jedince projevují jinak.
Fabiana Franco, PhD, uvádí: „Výzkumníci zjistili, že dezorganizované připoutání je spojeno s disociativními příznaky. Děti ve vztahu s nepředvídatelným nebo někdy traumatizujícím rodičem mají potíže s vytvořením konzistentního pohledu na rodiče a na sebe sama. Rodiče potřebují a zároveň se mu mají vyhýbat. Dítě nemusí chápat, co z něj dělá „dobré“ a co „špatné“ dítě, protože chování pečující osoby je často matoucí a nepředvídatelné.“ Stejné zmatky a stejné chování se bohužel mohou přenášet do vztahů i v dospělosti. Mohou mít problémy s rozvíjením pocitu vlastního já, protože upřednostňují chování, které jim zajistí uspokojení jejich potřeb.
Mikulencer, M., & Shaver, P. R. (2018). Attachment v dospělosti. New York: The Guilford Press.