Abychom mohli odpovědět na tyto otázky, musíme si nejprve uvědomit, že někteří lidé budou živě vysílat něco jen proto, aby získali „lajky“. Jakmile těchto několik jedinců vyřadíme z kolektivu nahrávajících, narazíme na tzv. efekt přihlížejícího, který vysvětluje reakce ostatních svědků. Efekt přihlížejícího, známý také jako apatie přihlížejícího, poprvé vysvětlili sociální psychologové Bibb Lanaté a John Darly v souvislosti s denní vraždou Kitty Genoveseové. Winston Moseley v roce 1964 za bílého dne na jedné z newyorských ulic ubodal Kitty Genoveseovou, zatímco tomu přihlíželi lidé z celého činžovního domu. Nikdo se nenabídl, že by Kitty poskytl pomoc, Winstona zkrotil nebo dokonce zavolal policii, když k útoku došlo.
Lanaté i Darly byly zaujaty a rozhodly se zjistit, proč tolik lidí bylo ochotno nečinně přihlížet chladnokrevné vraždě mladé ženy. Po několika pokusech došly k závěru, že když jsou lidé sami, mají větší tendenci zasahovat než ti, kteří byli ve skupinách. Po dokončení jednoho experimentu bylo zjištěno, že 75 % osob, které byly v místnosti samy, odešlo ohlásit, když do místnosti začal pronikat kouř, zatímco pouze 10 % osob ve skupině odešlo ohlásit stejný kouř. Teorie říká, že existuje mnoho rozhodnutí, která musí člověk učinit tváří v tvář mimořádné události, z nichž první je určit, zda vůbec existuje mimořádná událost. Jakmile je to zjištěno, musí se svědek rozhodnout, zda je vybaven k tomu, aby pomohl, nebo zda má raději zavolat na tísňovou linku. I po tomto zjištění je stále na jednotlivci, zda vůbec zasáhne, nebo zda bude pokračovat v cestě.
3. Co se děje v mysli?
Ještě zajímavější je skutečnost, že zejména v případě vraždy Kitty Genoveseové mají lidé tendenci věřit, že někdo jiný ze skupiny určitě zasáhne a že se nemusí osobně angažovat. Každý z přihlížejících vraždě Genoveseové věřil, že soused zasáhne nebo zavolá policii, což zanechalo všechny bezmocně přihlížející v situaci, kdy byla pomoc nezbytná. Nikdo z těch lidí nemusel situaci dále inventarizovat, bylo zcela zřejmé, že Kitty byla pobodána, a nikdo nemusel mít výcvik prvního reaktora, aby věděl, že někdo musí zavolat policii. Přesto to nikdo neudělal a vše lze přičíst psychologickému jevu, který odrazuje lidi od zásahu, když jsou nablízku další lidé.
4. Jak se věci změnily?
Vzhledem k tomu, že díky internetu můžeme vidět věci v reálném čase, je důležité vědět, že existují zákony, které lidi podporují v pomoci v nouzových situacích. Ve 32 státech USA platí tzv. zákony o dobrém samaritánovi, jejichž úplný seznam najdete zde. Tyto zákony jsou navrženy tak, aby poskytovaly právní ochranu osobám, které poskytují přiměřenou pomoc nemocným, zraněným, osobám v nouzi nebo osobám, které jsou jinak neschopné. Tyto zákony mají osvobodit osoby, které poskytují pomoc, od právního postihu v důsledku neúmyslného zranění nebo neúmyslného úmrtí a mají být ochranným deštníkem v naději, že lidé zasáhnou a poskytnou pomoc. V mnoha případech jsou svědky nehody nebo mimořádné události ti, kteří mohou jako první skutečně nabídnout pomoc, zatímco čekají na příjezd prvních záchranářů. Těchto několik minut pomoci může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.