Jean-Baptiste Pussin (1746-1811) byl nemocniční superintendant, který spolu se svou ženou a kolegyní Marguerite založil humánnější léčbu pacientů s duševními poruchami ve Francii 19. století. Pomohli lékaři Philippu Pinelovi ocenit a realizovat jejich přístup, který se spolu s podobnými iniciativami v jiných zemích stal známým jako morální léčba.
Jean-Baptiste se narodil v roce 1746 ve francouzském Lons-le-Saunier, kde pracoval jako koželuh.
V roce 1771, poté co byl úspěšně léčen pro scrofulu (tuberkulózu krku) v Bicêtre Hospital, byl Pussin přijat jako člen nemocničního personálu. V roce 1784 dosáhl pozice superintendanta psychiatrického oddělení a od roku 1786 mu tam asistovala jeho manželka Marguerite.
Pussin obhajoval relativně humánní léčbu, věnoval se psychologicky založené práci s pacienty a vedl si záznamy o svých empirických pozorováních a terapeutických návrzích. V roce 1793 ho navštívil v Bicêtre lékař Philippe Pinel (1745-1826), který právě začal pracovat v nemocnici. Pinel byl ohromen Pussinovým přístupem a pozitivními výsledky, kterých dosáhl.
V roce 1797, poté co Pinel odešel, zavedl Pussin reformu, která trvale zakázala používání všech řetězů k zadržování pacientů. Svěrací kazajky se však používaly i nadále. Nedlouho poté, co byl Pinel přidělen do nemocnice v Salpêtrière, zařídil, aby se tam s ním přestěhoval i Pussin, jako zvláštní asistent. Řetězy tam pak byly také zakázány.
V roce 1801 Pinel publikoval své pojednání o šílenství, které popisuje jejich práci. V roce 1809, ve druhém vydání pojednání o šílenství, Pinel referuje o Pussinově iniciativě zakázat používání řetězů.
Jean Baptiste Pussin zemřel v roce 1811.
V Pinelově pojednání o šílenství z roku 1801 přiznává svou zadluženost vůči Jeanu-Baptistovi a Marguerite Pussinovým a jejich průkopnickým příspěvkům k psychiatrii. Pinel uvádí, že Jean-Baptiste Pussin často definoval psychologický přístup, který měl být použit, protože „žil mezi šílenci ve dne v noci, studoval jejich způsoby, jejich charakter a jejich chutě, průběh jejich vyšinutí, věděl, kdy má být benevolentní, kdy má být impozantní postavou…“, což mu umožnilo poznat jednotlivce více, než by mohl lékař při obchůzce.
Pinel popisuje případ, kdy Jean-Baptiste Pussin „vnímal začátek příznivé změny; chtěl urychlit uzdravení, a tak zahájil sérii rozhovorů s pacientem ve svém pokoji, které se postupně dostávaly k tématu jeho bludů. „Jsi-li král,“ řekl mu, „jak to, že nedokážeš ukončit své věznění a proč se zaplétáš se všemi těmi šílenci?“ Když se vracel v následujících dnech, pokračoval v hovoru s ním, dobrotivým a přátelským způsobem; dával mu postupně najevo směšnost jeho přetvářky, ukazoval mu jiného pacienta, který byl dlouho přesvědčen o své nejvyšší moci a tím se stal předmětem posměchu. Otřesen těmito poznámkami, začal zpochybňovat svůj titul panovníka a začal poznávat své myšlenky jako chiméru“.
Pinel obdivuje zručnost Marguerite Pussinové, která dokázala změnit „přesvědčení muže, jehož život byl ohrožen jeho bludným a rozzuřeným lpěním na tom, aby se zdržel jakéhokoliv jídla. Nebojácně poskakuje a tančí, dělá vtipné poznámky, dokud se neusměje, a ve své lehčí náladě od ní přijímá potravu“.